Úvod / Sport / Nech to plavat!

Nech to plavat!

20. 2. 2018 Sport
nech to plavat

Někdy na začátku roku, asi to bylo 1. ledna nebo tak nějak, jsem si řekla, že bych se letos chtěla naučit plavat. Jako ne že bych se po pádu do vody začala bezmocně topit (pokud teda nemá službu nějaký extrémně sexy záchranář), ale plavu stylem „turistka v Chorvatsku se marně snaží vyšplhat na matračku“.

Pro tohle své nové rozhodnutí už jsem udělala spoustu důležitých kroků! Vybrala jsem si nový plavky, pak si je rozmyslela… No a… Taky mám oholený nohy. Začala jsem se ale s lidma trošku o plavání bavit. Hlavně o tom, že to neumim a chci umět. Jenže nemám ani pořádný plavky, že jo.

Ale dobře… Zase tak hrozný to neni! Byla jsem už třeba 5x letos. Když ono je to složitý. V blízkém okolí mám jenom jeden bazén a to u sebe ve fitku (a to je 30 vteřin od mojí práce… 5 minut od bytu… skoro nikdo tam do bazénu nechodí…). Pořád si zapomínám plavky, je tam nějaký plavání pro děti, je mi zima, nemám oholený nohy… Prostě se musí sejít děsně faktorů, aby ten bazén vyšel. Dost náročnej sport vlastně.

A víte, jak se řiká, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora za Mohamedem? No… Tak mne si ta voda taky našla. Ne, nedostala jsem roční členství do bazénu, kdy mi s každou návštěvou přiskakují peníze na účet, kterým jde platit jen gin, prosecco nebo Plzeň. Ne, nenašla jsem si novýho kluka, co je trenér plavání a po každém bazénu mi za odměnu umíchá koktejl a podá mi ho na lehátko. Ne, nezdědila jsem vilu s bazénem, kde můžu plavat nahatá, protože přes vysoké stěny mé japonské zahrady není vidět dovnitř a za každý odplavaný bazén dostávám masáž od osobního trenéra. Prostě a jednoduše mě po návratu domu čekal vytopený byt. A taky chodba.

Při zaslouženém pivu na zahrádce Kozlovny jsem si se svou milou kolegyní a kamarádkou (ahoj Péťo) dojímavě stěžovala, jak mám den na hovno a že už ani tu kachnu nedojim a že ty plavky furt nemám… No a pak přišla sms. A pak přišla druhá. Byly velmi stručné: „Kde jsi?“ a „Je tady povodeň“. Takže těch 30 sekund, ve kterých mi došlo, že bych asi měla jít domu a že to „tady“ asi znamená u nás v baráku, bylo vlastně posledních, kdy jsem si tak děsně přála stát se mořskou pannou a vládkyní všech moří. Rozběhla jsem se domu (no! prostě pořád v běhu, fakt) a když jsem se brodila chodbou plnou vody směrem ke svému bytu, opakovala jsem si jen „ne, to nejsem já, ne, to nejsem já“. Klíč v zámku. Otočení klíčem. První nahlédnutí do bytu. „Jsem to já!“ Stála jsem uprostřed svého vlastního bazénu a zase bez plavek… Jak typické!

nech to plavat

Prý že všechno zlý je pro něco dobrý. Musim se přiznat, že ve chvíli, kdy máte z bytu bazén a z baráku se můžete dostat na člunu nebo jako na vodní skluzavce, moc tomuhle věřit nejde… Ale nakonec jsem pochopila, že mi to mělo připomenout, že ty nejbližší poznáš podle toho, že jsou ochotný ti pomoct a je jim úplně jedno, kde právě jsou, co dělaj nebo kolik je hodin. Prostě neni problém sehnat vysavač na vodu, vysoušeč, náhradní domov, sedačku… Že spousta tvých kamarádů umí pokládat podlahu, má dost zkušeností s vymalovánim bytu a hlavně ti umí říct, že to bude dobrý takovym způsobem, že tomu fakt věříš. Nebo takovym způsobem, že dokážou, jak dobře tě znají… ,,Nech to plavat!“

Takže slzavé údolí přešlo rychleji než nadšení pro objevování nového sportu. Nakonec jediné boty, co zůstaly v suchu, byly ty na běhání. A to je asi znamení (plavky teda taky zůstaly v suchu, ale to jen proto, že suchý leží už asi měsíc v tašce „na plavání“, která leží suchá už asi měsíc v horní polici skříně). Takže já běžim vstříc lepšim zítřkům. Tématicky vyběhnu do deště a tématicky jsem si od kadeřnice odnesla vlastní #purplerain…

Sdílejte…

Štítky