Úvod / Leccos / Muzikant | 6. díl – Přijímací zkouška

Muzikant | 6. díl – Přijímací zkouška

14. 5. 2018 Leccos
Muzikant

Zdeněk čekal ve zkušebně. Zvenku zaslechl zvuk připomínající víření tympánů z Haydnovy symfonie sto tři. Za chvíli se rozrazily dveře a dovnitř se jimi protáhl Golem v kožené bundě se zapínáním tak křivým, že byl Zdeněk rád, že ji hned odložil. Pohled na tak asymetrický oděv by dlouho nevydržel.

„Co to bylo za zvuk?“ zeptal se. „Znělo to jako Haydn číslo sto tři.“
„To byl Harley dvanáct set,“ řekl Golem, odložil helmu na židli a přeleštil si opocenou hlavu šátkem.
„Nejdřív ti musíme vybrat nějaký pořádný jméno,“ zahájil první fázi Zdeňkovy transformace v rockera. „Zdeněk je hrozně měkký jméno. Kdyby ses jmenoval Igor, Kurt nebo aspoň Egon, tak by to možná šlo. Máš nějakou přezdívku?“
„Ne, mně říkají všichni Zdeňku, jenom někteří Zděnku, ale to nesnáším.“
„Hele, Zděnek nebo Zdeněk, to je celkem jedno,„ zachmuřil se Golem. „Ale nějakou přezdívku mít musíš. Jak ti říkali kluci z party nebo trenér na fotbale?“
„Já jsem nebyl v žádné partě. A chodil jsem jen na hodiny kytary a klarinetu.“
„Tak já nevím, jak ti říkala třeba babička.“
„Zdeněčku.“
„To nám od toho Zdeňka moc nepomůže. Snaž se, vzpomeň si na něco, co by se nám mohlo hodit.“
„Ve škole mi říkali Kaš.“
„Kaš? Co je to za přezdívku? Jedls hodně kaše?“
„Ne, byl to můj oblíbený hrdina.“
„Hrdina? Takový hrdina přece neexistuje?“
„Já vím, ale tenkrát jsem si myslel, že je to nějaký chytrý mudrc. Kluci mi pořád říkali: To přece ví Kaš di Blbetz. Myslel jsem si, že se to píše s -tz na konci.“
„Di Blbetz? To je jak z nějaké italské opery?“
„No, právě, proto jsem si myslel, že je to hrdina?“
„Tys neznal slovo blbec?“
„Asi ne,“ odpověděl Zdeněk a znovu se cítil trapně jako tenkrát v dětství.
„Kaš zní divně. Budu ti říkat Cash. Chodíš pořád v černým jako Johny Cash. To sice nebyl rocker, ale byl to dobrej muzikant a taky desperát.“

Zdeněk neměl sílu oponovat.

„A teď jdeme koupit něco k pití, mám žízeň, že ani nedoplivnu na zem,“ zvedl se obr rázně z křesla.

Muzikant Zkouska

„Tohle není Tesco, ale grotesko, jak se tady v tom má člověk vyznat,“ rozčiloval se Golem a rázoval mezi regály.

Měl na sobě tu podivnou černou bundu, na kterou při jeho rozměrech musela padnout kůže z celého býka. Z pouhého pohledu na ten křivý zip se Zdeňkovi dělalo slabo.
„Já raději počkám venku.“
„Jasně. Vem‘ mi, prosím tě, bundu, tady je strašné horko,“ řekl Golem, sundal si své kožené brnění a podával ho Zdeňkovi. Ty cvočky vážily mnohem víc, než čekal. Vzal bundu tak, aby nebylo vidět její křivé zapínání. Snažil se tvářit, že ta věc k němu nepatří. Vlastně se snažil sám sobě vsugerovat, že mu nepatří ani ruka, která drží ten kožený výsměch osové souměrnosti. Přes samoobslužné pokladny mířil rychle ven. Ozvalo se poplašné houkání.

Zdeněk se omluvně koukl a strážného stojícího vedle bezpečnostního rámu a výmluvně mu ukázal Golemův krunýř. Bezpečnostní systém patrně pojal podezření, že se jedná o krádež několika balení dutých nýtů z oddělení hobby.
„Výborně, půjč to sem,“ natáhl se Golem hned po své bundě, když vyšel před supermarket. Zalovil v jedné z kapes, vytáhl láhev tulamorky, obřím palcem z ní odtrhl bezpečnostní magnetický čip a prohlásil:

„Právě jsi ukradl flašku, splnils vstupní zkoušku. Gratuluju.“
„Co to je?“ nechápal Zdeněk.
„Tullamore Dew. Víš, co to znamená ‚dew‘? To je rosa. A víš čím je ta flaška zajímavá? Je placatější než ostatní a výborně se pašovala pod džískou přes vrátnici na koleje?“
„Cože, tys někdy bydlel na kolejích,“ upřímně se podivil Zdeněk.
„Ne, já tam jenom chodil stírat rosu. To byly divoký a nespoutaný devadesátky.“
„Pravda, to byla zvláštní doba. Taky si to pamatuju.“
„Já si to právě skoro nepamatuju. A to je trochu problém,“ řekl Golem a už už chtěl láhev otevřít, ale Zdeněk ho zarazil.
„Tak to ne. Tys to na mě nastražil, ale já nejsem žádný zloděj. To zase ne. Jdu tu láhev vrátit,“ řekl rozhodně a vytrhl překvapenému Golemovi kontraband z ruky.

„Pane, rád bych vrátil tuto láhev,“ oslovil Zdeněk překvapeného strážného. „Dostala se mi omylem do nákupu, já ji nezaplatil a nechci, aby to vypadalo…“
„Ale pane učiteli, vy mě zkoušíte, že? Kdyby ta láhev byla od nás, byl by na ní magnetický bezpečnostní prvek, který nejde sundat. Tady ten rám by začal houkat a já bych vás zastavil a prohledal. Vy jste to na mě ušil, abyste si vyzkoušel, jestli tady nespím, jako v hudebce že?“
„Á to jsi ty Ludvíku?
„Vy si mě pamatujete, pane učiteli?“
„Jakpak by ne. V tobě vždycky dřímal velký hudební talent. Když jsi usnul v hodině, stávalo se, žes pískal nosem čisté komorní A. Ale přiznám se, že jsem tě tu nečekal.“
„A kde byste mě čekal, pane učiteli?“
„Třeba na Hradě, vždycky jsi totiž chyběl na prověrku.“
„Měl jste to se mnou těžký, pane učiteli. V hudebce jsem možná spával, ale tady mi nic neunikne. S tou flaškou to byl dobrý pokus, ale mě nenachytáte.“
„Tak tady máte aspoň peníze, za tu láhev, Ludvíku,“ podával Zdeněk mladému muži bankovku.
„To by byl úplatek, pane učiteli. Kdepak to by nešlo,“ bránil se Ludvík.
Zdeněk mohl být rád, že z kluka, co nepozná paragraf od houslového klíče, vyrostl zásadový mladý muž, ale nebyl. Potřeboval vyřešit problém s lahví, která mu nepatřila.

„Jestli je ti blbý, nechat si kradenou flašku, tak ji dej tam těm mudrcům od východu,“ mávl Golem rukou směrem ke dvěma vágusům postávajícím u východu ze supermarketu. „Ale bude to škoda,“ dodal.
„Pánové, nechtěli byste si trochu zpříjemnit nelehký úděl,“ přistoupil Zdeněk k těm dvěma.
„Vašnosto, my máme voba dva cukrovku, chcete nás zabít?“
„Aha, tak to je jiná. Zdraví je přednější, to máte jenom jedno.“
„Jo, to jste řek’ hezky. My dva máme tak jedno dohromady,“ zasmál se jeden z pobudů a kožené brnění za Zdeňkovými zády také zacinkalo tlumeným smíchem.

„Nedá se nic dělat. Zdá se, že tenhleten šém dnes bude roztápět oheň v Golemovi,“ řekl obr, vzal láhev a schoval ji do útrob křiváku. Pak popadl do každé ruky jednu přepravku s pivem, rozpažil, odcházel po obrubníku a hlasitě zpíval: „Nohama stírám rosu na kolejích…“

Muzikant Zkouska
Sdílejte…

Štítky