Úvod / Leccos / Muzikant | 1. díl – Poradce

Muzikant | 1. díl – Poradce

22. 2. 2018 Leccos
Muzikant | Poradce

Za kliku skleněných dveří s nápisem „MI job“ vzal jakýsi muž v černém. Představil se slečně recepční a ta jej usadila do jednoho z křesílek a k čekání mu nabídla barevný magazín. Než stačil mezi reklamami na parfémy a holicí strojky najít něco, co by připomínalo článek, ozvaly se kroky. Ke křesílkům v hale kráčel chodbou energický mladý muž v obleku a s červenou kravatou. Slečně v recepci věnoval letmý pozdrav a už se hrnul ke klientovi, jehož obdařil úsměvem tak bělostným, že i Lucie Bílá by bledla závistí.

„Dobrý den, já jsem Lukáš, váš karierní poradce,“ řekl šlachovitý mladík a napřáhl ruku směrem k muži silnější nebo možná slabší každopádně však objemnější postavy.
„Zde někdo stál,“ lehce se zajíkl muž v černém a nedůrazně stiskl nabízenou ruku.
Poradce, se překvapeně otočil, ale hned se zase usmál: „No, možná stál, ale už nestojí. A i kdyby, teď jsem tu jen pro vás. Pane…“
„Jmenuji se Zdeněk Dostál a jsem tu sám.“
Slečně v recepci rozpustile cukly koutky a raději se rychle schovala za hrnek s rozpustnou kávou. Poradce si poupravil uzel na kravatě.
„Přišel jsem místo kolegyně Létavé, ona měla s vámi domluvenou schůzku, ale pak zjistila, že má odpoledne ještě biologické hodiny,“ vysvětloval Zdeněk.
Slečna v recepci vyprskla jako Křižíkova fontána.
„Aha, biologické hodiny,“ zopakoval poradce a utáhl si kravatu tak, že mu ladila s barvou obličeje.
„No supluje biologii v šestce a v osmičce,“ vysvětloval Zdeněk.

 „Tak, pane Dostál,“ začal poradce, když se usadili v konferenční místnosti. „Co byste mi o sobě řekl? Jaké máte cíle? Co byste v životě chtěl dokázat? Co třeba vidíte jako svou obchodní příležitost?“
„Já nic, jsem muzikant,“ začal zvolna Zdeněk, kterému bylo jasné, že má asi tolik obchodních příležitostí jako Baťa v Hobitíně.
„Učím hudební výchovu na základní škole, živím dvě děti a platím hypotéku. Potřebuju vydělat víc peněz, proto hrávám na pohřbech. Jenomže to taky moc nenese. Lidi teď nějak málo umírají.“

Muzikant | Poradce

„Aha, takže potřebujete nastartovat svoji kariéru, abyste zvýšil svou hodnotu. To je dobře. S tím vám můžeme pomoci. Řekněte, jak byste se charakterizoval? Jste optimista? Vidíte život jako láhev spíš poloplnou?“
„Já vidím život jako vrchovatou láhev. Nebo spíš lahvičku. Takovou tu s rybím tukem.“
„Aha, takže spíš pesimista,“ odtušil poradce a zapsal si cosi do jednoho z těch zápisníků, které se v knihkupectvích prodávají za cenu světového bestselleru.
„Myslím, že bychom měli ve vašem životě najít něco pozitivního, od čeho bychom mohli vyjít. Máte něco takového z poslední doby?“
„Mám jen pozitivní nález z plicního,“ odkašlal si Zdeněk.
„Já myslel něco, co by mohlo pozitivně ovlivnit vaši práci,“ řekl poradce, zatímco si povoloval kravatu a obnovoval krevní oběh.
„Nevím, třeba umře víc lidí, bude víc pohřbů a já víc vydělám.“
„No, vidíte, to je hezký příklad,“ řekl poradce a nakreslil si do zápisníku křížek, který se vyryl i na několik dalších stránek papíru odolného proti propíjení inkoustu.

„Když chcete na sobě něco změnit, je potřeba začít postupně,“ začal s úsměvem mentorovat poradce. „Já třeba, když jsem chtěl začít pravidelně běhat, tak jsem si napoprvé jenom obul běžecké boty a chodil v nich po bytě, druhý den jsem se prošel okolo bloku a tak dál, krůček po krůčku.“
„Vy jste chodil v teniskách po bytě?“ podivil se Zdeněk.
„No ano, první den.“
„A vám to nepřišlo divné?“
„Tak je to trochu střelené, ale když chcete začít…“
„Proč jste nešel rovnou běhat?“
„Vtip je v tom, že si nesmíte brát příliš velká sousta. Potřebujete malé a lehko zvládnutelné krůčky. Tyto malé úspěchy podpoří vaši vůli.“
„To jste v teniskách chodil i po koberci?“
„Byly nové,“ odpověděl poradce, kterému od křečovitého úsměvu začínalo cukat levé oko.

Muzikant | Poradce

„Dobrá, pane Dostál, nechme boty chvíli stranou. Zkusme to jinak. Proto, abyste mohl vést spokojený život, je potřeba si vytyčit hlavní cíle, ke kterým budete směřovat. Vezměme to od konce. Zkuste si představit svůj vlastní pohřeb, sejdou se vaši přátelé, vaše rodina…jak byste chtěl, aby to na vašem pohřbu vypadalo?“
„Chtěl bych mít věnec z bílých aster a na něm stuhu s nápisem Per aspera ad astra.“
„Aha, tak ne. Já jsem spíš myslel, jak byste chtěl, aby na vás lidé vzpomínali a o vás mluvili? Co byste chtěl, aby o vás zaznělo? “
„Nic. Já bych chtěl, aby na mém pohřbu bylo ticho. Víte, já chodím na funusy často. Tam lidi napovídají věcí a většina z toho není ani pravda.“
„Aha, takže vy byste chtěl, aby na vašem pohřbu bylo ticho,“ řekl poradce a velmi významně se odmlčel. Napil se a rezignovaně pokračoval: „Tak já myslím, že jsme si vzájemně udělali představu, o čem naše poradenství vlastně je. Po této bezplatné konzultaci bych vám vypracoval plán dalších setkání a poslal vám ho i s navrhovanou cenou za naše služby. Mohl byste mi ještě dát na sebe e-mailový kontakt?“
„S Karlem Gottem se znám…,“ začal Zdeněk pomalu.
„No výborně, tak vy se znáte se zlatým slavíkem? Z toho bychom mohli třeba vytěžit nějakou příležitost.“
„Ano znám, kdysi jsem jej osobně neúspěšně žádal o spolupráci s naším dechovým kvintetem. Měli jsme v plánu udělat vzdělávací pořad pro školy, kde bychom dětem přiblížili vídeňskou klasiku. Mělo se to jmenovat Gott mit uns.“
„Aha, rozumím, dáte mi ten e-mail?“ zeptal se poradce s významným pohledem ke dveřím.
„S Karlem Gottem zavináč seznam cé zet.“

 Slečna v recepci právě čisticím prostředkem dva v jednom umývala z monitoru rozprášené Nescafé tři v jednom. „Na shledanou,“ řekl jí Zdeněk. I když nevím, kde bych vzal peníze na to, abych sem ještě někdy přišel, pomyslel si, když bral za kliku skleněných dveří, na kterých takto zevnitř stálo napsáno „dojIM“.

Sdílejte…

Štítky