Úvod / Leccos / Muzikant | 4. díl – Konkurz

Muzikant | 4. díl – Konkurz

24. 3. 2018 Leccos
Muzikant

Zdeněk kráčel odhodlaně. Věděl, že ho rodina převezla. Naletěl jim. Přihlásil se na konkurz, na který vůbec nepatří. Takže tam prostě teď zajde. Ukáže, že není žádný rocker, oni mu řeknou, že nemají zájem.  Pak někde sežene ten Formanův muzikál, pustí ho v devítce a bude mít od té rockové pohromy pokoj.

Dnes to hlavně chtěl mít rychle za sebou. Ráno prochladl na pohřbu a ve školní jídelně měl k obědu jen salát. Začínalo ho šimrat v krku a měl hlad. Co naopak neměl, byla elektrická kytara. V krematoriu hrál dnes na klarinet. Přijetí do rockové kapely se proto vůbec nebál.

Vzal za kliku zkušebny s nápisem „Bratři v ryku“.

Čekal  leccos, přesto ho ta místnost překvapila. Bylo tu ticho, čisto a voněl tady heřmánek. Nad kouřícím hrnkem se u stolu pod oknem skláněl jakýsi muž a hlasitě srkal. Na podlaze dělal kliky mladík v nátělníku a maskáčových kalhotách. Z pohovky v rohu místnosti se kdosi zvedl.

Říká se, že vodorovné pruhy na oblečení opticky rozšiřují. Chlap v námořnickém tričku byl rozšířený asi na dvojnásobnou velikost a k tomu měřil snad dva metry. Pokývl holou hlavou a natáhl ke Zdeňkovi ruku: „Ahoj, já jsem Golem.“

„Všiml jsem si…teda pardon, já jsem Zdeněk Dostál, je tu, prosím, někde pan Gabriel Čik?“
„Přišels na konkurz, co?“ zeptal se obr a nečekal na odpověď. „Kytara je támhle, zatím se můžeš rozehrát, Gabčík přijde za chvíli.“

Zdeněk znejistěl.  Elektrická kytara stála vedle bicích a vyzývavě se na něj šklebila.
„No ták, nestyď se,“ počastoval jej Golem něčím, co by v podání člověka normální velikosti bylo snad žoviálním poplácáním. Zdeňka však toto vstřícné gesto odhodilo vpřed, že taktak minul basový buben. Tu kytaru nechtěl vzít do ruky. Spíš se jí chytil, aby neztratil balanc. Když už ji držel, posadil se na stoličku u bicích a zkusmo si položil kytaru na levé stehno.

Brnkl několik tónů, ale přes hlasité srkání muže s heřmánkem nebyly slyšet.
Mladík v maskáčích k němu přistoupil a zapojil do kytary kabel.
Teď už čtvrtá věta Beethovenovy Deváté obstojně rezonovala zkušebnou.
V ten moment se otevřely dveře a do místnosti téměř vběhl rtuťovitý mužík.
„To je dobrý. Co to je? Má to nějaký slova?“
Zdeněk si odkašlal a nakřápnutým barytonem spustil:
„Freude, schöner Götterfunken,Tochter aus Elisiuim…“
„Super, to je jak od Rammsteinů. Jak se to jmenuje?“
„Óda na radost.“
„No hlavně, žes zahrál něco jinýho než Schody do nebe, to už jsem dneska slyšel pětkrát.“
„S Chody do nebe? To je zvláštní, že to neznám,“ podivil se Zdeněk. „Já se totiž docela zajímám o chodské lidové umění. Mám doma dokonce zpěvník, který sestavil Jindřich Šimon Baar.“
„Bar? Tak to jo. Jestli sbíráš písničky na baru, tak to si budem rozumět. Já jsem Gabriel Čik…“ mužík se rozčileně otočil k srkajícímu muži.

Muzikant Konkurz

„Co tady tak mlaskáš, Maxi? Není slyšet vlastního slova.“
„To mi doporučil doktor. Foniatr,“ hájil se Max.
„Foniatr ti doporučil, že máš chlemtat jako čokl?“
„Říkal, že mám pít heřmánkovej čaj nahlas.“
„Myslel na hlas. Na hlas. Jako na hlasivky. Rozumíš? Ale foniatr ti složenky nezaplatí, Maxi, takže jestli tě bolí v krku, tak si dej panáka. A hlavně nikde neříkej, že piješ heřmánkovej čaj. Naše kapela má snad nějakou image, ne? Takže se budeš držet smlouvy a chlastat.“
„Ale vždyť víš, že jsem abstinent,“ ohradil se Max.
„Abstinent neabstinent, když ti já řeknu, tak prostě budeš nasávat jak důchodky v mokrým sněhu,“ rozčílil se Gabčík. „A ty ještě něco zahraj,“ otočil se opět na Zdeňka.

Když zahrát tak zahrát, pomyslel si Zdeněk a začal Brahmsův Uherský pochod.
„Když tě tak pozoruju, jak se u toho kroutíš, tak musím uznat, že je v tom temperament. Člověče, ty máš v sobě cosi balkánskýho,“ uvažoval Gabčík.
„Měli jsme v jídelně šopský salát,“ přiznal Zdeněk.
„Hele, hraješ dobře. To se musí nechat. Hej, Goleme to si zapamatuj, jak tady hrál to o tom Freudovi, no to…Olda má porost nebo jak. To bychom mohli dát do repertoáru. Hele ale jinak, no já nevím, chlape. Tys nikdy nehrál rockovou muziku, co?“ zeptal se Gabčík.
„Ne, jasně, že nehrál, já jsem tu vlastně omylem,“ ochotně přisvědčil Zdeněk, který měl radost, že konkurz konečně nabral správný kurz, a odložil kytaru.

Golem se vztyčil.
„Klid šéfe,“ a poplácal Gabčíka svou obrovskou rukou po temeni. „Všichni víme, že jedinej rocker v téhleté kapele jsem já. Ty seš kapitalista. Max je hypochodr, abstinent a vegetarián a tadyhle mladej ani neví, kdo vlastně je. Momentálně přemýšlí, jestli je v kapele nebo v armádě. Viď, Hawkere?“
Mládenec přikývl.

„Tahle kapela potřebuje kytaristu,“ pokračoval Golem a držel přitom manažera kolem ramen nebo snad trochu kolem krku. „Chlapa, kterej hraje jako tadyhle Zdeněk, na ulici nenajdem. Takže hodnej anděl Gabriel mu bude nosit dobrý zprávy psaný číslicema na těch malejch papírkách s podpisem geniálního guvernéra národní banky a starej dobrej Golem se zase postará, aby byl z našeho kytaristy plnokrevnej rocker. Jasný?“

Manažer zakýval hlavou. Nebo s ním jen Golem trochu zatřásl, každopádně neprotestoval.
„Ve středu ve čtyři začnem s výcvikem,“ ukázal Golem prstem na Zdeňka. „Nejdřív ti vymyslíme nějakou přezdívku. Zdeněk je takový měkký jméno. A teď mě panstvo omluvte, jdu zachraňovat pověst této kapely do místních hospod,“ dodal obr a protáhl se dveřmi na ulici.

Muzikant Konkurz
Sdílejte…

Štítky