Úvod / Leccos / Muzikant | 8. díl – Já nic, já rocker

Muzikant | 8. díl – Já nic, já rocker

27. 8. 2018 Leccos
Muzikant

Lhát se nemá, ale asi není nutné, aby doma věděli všechno, pomyslel si Zdeněk, když po návratu ze školního výletu otevíral dveře do předsíně. Ale když zahlédl Bětku sedící v kuchyni s telefonem v ruce, došlo mu, že toto rozhodnutí asi nebude na něm. Doba se změnila. Jak by asi doktor Plzák zatloukal, zatloukal a zatloukal to, co ostatní sdílí, komentují a lajkují.

Helena měla ale naštěstí jiné starosti.
„Zdeňku, představ si, že Bětka si chce nechat obarvit vlasy. Na černo,“ vyhrkla na něj, když se zouval.
„Načerno? Jako bez povolení nebo co?“
„Prosím tě, jaký povolení, chce mít černé vlasy.“
„No a?“ řekl Zdeněk a podíval se na dceru významně koukající na display telefonu.
„Je jí teprve čtrnáct.“
„Většina čtrnáctiletých dětí na planetě, Helenko, má černé vlasy.“
„Ty mě taky nikdy v ničem nepodpoříš,“ povzdechla si Helena.
„Jsem rocker,“ řekl Zdeněk a sám se podivil tomu, co právě řekl. „Nemůžu nikomu diktovat, jaké má mít vlasy.“

Helena přemýšlela, jestli to Zdeněk myslí vážně. Skutečně se chce stylizovat jako rocker a bude si teď budovat rebelskou image? Nebo jí jen vrací tu blamáž s inzerátem? Třeba má krizi středního věku a ona mu nevědomky přihrála lék. Nebyla si ale jistá, jestli by od Zdeňka – pohřebního muzikanta – získala zastání proti dceřině havraní barvě vlasů.

„Sluší ti to, tu halenku máš novou?“ řekl a ona uvažovala, jestli ji chválí, nebo podezírá z rozhazovačnosti.
„Tu jsem si dnes koupila. Halenku v CA a kalhoty v F&F,“ dodala rychle a doufala, že z toho pochopí, jak se snažila šetřit.
„Hezky to k sobě ladí,“ řekl Zdeněk. Helena se usmála a odešla do kuchyně. Naštěstí už neslyšela, jak pokračoval.
„Cé-Á-Ef-Ef to je přece kvintakord,“ řekl si polohlasem Zdeněk a za pobrukování motivu z Dvořákova amerického kvartetu v F-dur vyrazil na výzvědy do synova pokoje. Zkusí zjistit, co už se o jeho dnešní eskapádě v rodině ví.

„Ahoj, co to zase posloucháš za modernu?“ zeptal se, když nakoukl ke Štěpánovi.
„Tati, to není moderna, ale Glenn Miller. To mohl poslouchat v rádiu tak možná náš děda, když byl mladej,“ řekl Štěpán a nenápadně sundal z psacího stolu špinavé ponožky.
„Nevím, jak dědeček, ale já jsem v tvém věku poslouchal třeba Schumanna.“
„Tys taky donášel estébákům?“
„Německého skladatele Roberta Schumanna ne agenta Šumana.“
„Ale tak hlavně, žes neposlouchal Anexandrovce, jako strejda,“ řekl Štěpán a přikryl na stole talíř od jídla učebnicí angličtiny.
„Myslíš Alexandrovce?“
„Jo, ale říkám jim Anexandrovci, protože složili hymnu pro obsazování Krymu.“
„Já jsem myslel, Štěpáne, že když hraješ na pozoun, že tě bude zajímat vážná hudba nebo aspoň lidovky a ne nějaké americké verze českých populárních šlágrů.“
„Lidovky bojkotuju,“ řekl syn kategoricky a ledabylým pohybem ruky smetl ze stolu ohryzek přímo do školního batohu.
„Já myslím lidové písně.“
„Jako třeba Čerešničky, čerešničky?“ uchechtl se Štěpán.
„No, třeba. To je přece pěkná písnička o lásce.“
„O lásce? Vždyť je to o třešních.“
„To je tam proto, aby se to rýmovalo.“
„Ale tati, ‚čerešně‘ a ‚na cestě‘ se přece vůbec nerýmuje. Je to nějakej nesmysl. A vůbec, já si stejně myslím, že to původně bylo jinak. Třeba ta holka zpívala: Čerešničky, čerešničky, čerešně, nenapsals mi, nezavolal, sereš mě.“

Muzikant

Zdeněk pochopil, že tady toho dneska moc nezjistí. Už se měl k odchodu, když ho Štěpán zarazil.

„Tati, ale já bych přece jenom byl rád trochu jako ten Robert Schumann. Myslíš, že bych si mohl dát do ucha náušnici, jako měl on?“ zeptal se Štěpán a zároveň nohou po podlaze posunul rifle až pod postel.
„Jakou náušnici? Mluvíme tady o představiteli vrcholného německého romantismu, ne o někom z bigbítu. Já bych si přál, abys měl uši jako Schumann, ale ty zatím nepoznáš Vejvodovu Škoda lásky od nějakého Millera. Kdyby nosil Schumann náušnici, tak si ji pro mě za mě nos taky,“ rozohnil se Zdeněk, ale potom se trochu zarazil a dodal o poznání klidnějším tónem: „Navíc si myslím, že jazzmani nenosí náušnice, to spíš rockeři, ne?“
Štěpán pak ještě dlouho přemýšlel, jestli na něj otec při té poznámce o rockerech mrkl nebo mu jen tak cuklo ve tváři. Trochu ho ta představa vyděsila.

Zdeněk si pomyslel, že mu ta maska docela sedí a rozhodl se, že něco vyzkouší.
„Bětuško, kdy se chystáš ke kadeřnici na to barvení vlasů?“
„Proč, chceš jít snad se mnou nebo co?“  odsekla Bětka.
„Ano, rád bych šel taky.“
„Mě nemusí nikdo hlídat. Zvládnu to sama.“
„Já tě nechci hlídat. Rád bych si nechal taky obarvit vlasy.“
„Cože, ty?“ vylekala se Bětka.
„Ano, myslel jsem, že bych pak vypadl víc démonicky, jako správný rocker. Musím si budovat image.“
„Myslíš, že dneska sis ji nevybudoval?“ usmála se spiklenecky Bětka.
„Byla to ostuda, že?“ zeptal se opatrně Zdeněk.
„Ani ne. Všichni asi dost koukali. Ale myslím, že bys to nemusel přehánět.“
„Neboj, nebudu. Asi jenom ty vlasy. Jo a můžeš se mi, Bětuško, prosím tě kouknout na internet, jak vypadal skladatel Robert Schumann,“ poprosil Zdeněk, když už byl na odchodu.
„No jasně,“ řekla Bětka a otočila se k zapnutému počítači. „Koukej tady je, a tady taky. Tady je asi mladší. Jéé koukej, on měl snad náušnici nebo co…
„Náušnici?“zpozorněl Zdeněk a naklonil se zpět k monitoru. Bětka byla tím zájmem překvapená. V duchu jí vyvstal obraz otce s černou kšticí a stříbrným kroužkem v uchu. Maska rockera hrála dál svou roli.

„Myslím, že Bětka si ty vlasy nakonec neobarví. Asi si to právě rozmyslela. Mluvil jsem s ní,“ řekl Zdeněk, když vešel do ložnice.
„Tak to jsem ráda,“ oddechla si Helena, která právě zkoušela, jestli se jí bude k novému oblečení hodit nějaká kabelka.
„Hodí se mi k tomu tato černá, co myslíš, Zdeňku? Dneska jsem totiž viděla takovou pěknou v CCC…“
„Kup si tu z CCC, ta bude ladit, pořád to bude durový kvintakord,“ řekl Zdeněk a v ložnici zavládla harmonie.

Zato mezi dětskými pokoji létaly přes WhatsApp vzrušené zprávy:
>>>Táta se chce nechat obarvit na černo. Chce jít se mnou. Ale to já na to radši kašlu.
<<<Já mám zase dojem, že si chce nechat nastřelit náušnici.
>>>Všimla jsem si. Ještě aby se tak nechal kvůli té kapele třeba potetovat.
<<<Zítra si musíme dát válečnou poradu.
>>>Jasně, i s mamkou.

Muzikant
Sdílejte…

Štítky