Úvod / Leccos / Muzikant | 9. díl – Vendetta

Muzikant | 9. díl – Vendetta

30. 11. 2018 Leccos
Muzikant 9 Vendetta

„Výchovné problémy by se měly řešit holisticky,“ prohlásila učitelka Létavá zápasíc s moravským vrabcem.
„To jako na holou?“ zabručel fyzikář Kraus, který svoje výchovné postoje nejednou hájil tím, že on má přece sílu v osnovách.
„Říkám holisticky, to znamená, že se má řešit problém jako celek, ne jen jeho projevy,“ odpověděla mu bioložka.

„Jejich odpor se dá řešit buď paralelně, nebo sériově. Buď jim dám všem písemku, nebo je zkouším po jednom.“
„Vostřilův problém tkví v tom…“ rozkládala bioložka Létavá.
„Vostřilův hlavní problém tkví v tom, že mi bude muset vrátit ten černý pásek,“ přerušil ji Zdeněk nezvykle temným hlasem. Kolegům se zdál dnes trochu nesvůj. Už to, že si dal rajskou místo moravského vrabce, budilo podezření.

„Černý pásek?“ podivil se Kraus. „Ty umíš nějaké bojové umění?“
„To si piš, že umím i bojové umění. Třeba Radeckého marš,“ dopověděl Zdeněk se zlověstným leskem v očích a zvedl se od stolu.

Dnes byl jeho den pomsty. První hodina v deváté třídě od toho osudného výletu. Zdeněk věděl, že je v sázce celá jeho pověst. Jestli tohle nevyřeší, bude až do konce roku trpět. Dnes musí ukázat, kdo je ve třídě pánem. Zvonilo. Zdeněk kráčel vylidněnou chodbou. Nespěchal. Dával si na čas. Na dnešek se schválně oblékl celý do černého. Pravda, v černé chodil skoro stále, ale dnes to byla jiná černá. Symbolická černá. Barva pomsty.

Šel rázným krokem a hvízdal si Radeckého pochod.
„Prásk,“ ozvalo se za jeho zády a maršál Radecký sňal z ramene pušku dřív, než si Zdeněk stačil uvědomit, že to musely být dveře v průvanu.
„Co to tady vyvádíš,“ hlaholil přes půl chodby ředitel.
„Mířím,“ odpověděl Zdeněk. „Mířím do devítky,“ upřesnil a cítil, jak zrudl.
„Tak utíkej, šel jsem okolo hudebny a někdo tam mlátil do piana jako Jerry Lee Lewis.“
„No jo, vždyť už chvátám,“ odpověděl Zdeněk, kterého poznámka o pianu nemohla rozladit, protože věděl, že piano už je dávno rozladěné. Místo toho zapěl jasným tenorem: „Pochodeň k hrobu Zdeňka! Purkrabí pak splatil svou krví hlavu Zdeňkovu.“
„Nesýčkuj,“ zarazil jeho zpěv ředitel. „Ještě aby tak ten klavír podpálili jako Jerry, když ho donutili hrát před Chuckem Berrym.“
Neboj, to byl jen citát z Dalibora, uklidnil ředitele Zdeněk a sebejistě kráčel dál chodbou. Purkrabí z devítky dnes bude platit, tím si byl Zdeněk jistý. Měl totiž v záloze tajnou zbraň.

Muzikant 9 Vendetta

Za chvíli stál Zdeněk za katedrou a po zádech mu stékal studený pot. Jeho tajná zbraň měla zpoždění. Teď tu stál tváří v tvář deváté třídě a už nemohl předstírat, že zapisuje do třídnice. Už už se nadechoval ke kapitulaci v podobě DVD s muzikálem, když cvakla klika.

„Tak šém tu,“ zahlaholil Golem a protáhl se dveřmi do učebny. Jeho příchod měl kýžený efekt, celá třída ztichla.
„Nerad bych vás o něco připravil, zvlášť ne o Formanovy vlasy,“ řekl Golem a podíval se po třídě.
Krištof Forman nervózně odhodil vlasy z čela. „Já jsem Golem z kapely Bratři v ryku a váš pan učitel, můj kamarád, tady Zdeněk, mě pozval, abych vám povykládal něco o rockové muzice,“ pokračoval obr a zvolna kráčel k tabuli.
„Omlouvám se za zpoždění, ale po cestě mě zdržel nějaký rybízek, co chtěl nutně podpis na tričko.“
„V pořádku, Goleme, rádi jsme počkali. Prosím je to tvoje,“ řekl Zdeněk a s uspokojením se rozhlédl po překvapených deváťácích.

„Je ta židle volná, anděli?“ zeptal se Golem vyděšené Aleny Janečkové a po jejím nesmělém přikývnutí si z první lavice vypůjčil prázdnou židli. Obrátil opěradlem dopředu a obkročmo se na ni usadil přímo před tabulí. Všichni žáci na něj mlčky hleděli a on jakoby se pod jejich pohledy zmenšoval. Jakoby se propadal do země.
„Aha, tak takhle to nepůjde,“ řekl po chvilce napjatého ticha. Zvedl se téměř z podlahy a židličku, jejíž kovové nohy se pod jeho váhou rozešly jako Beatles v roce sedmdesát, odkopl pod katedru.
„Anděli, stav se prosím o přestávce za soudruhem školníkem a vysvětli mu tento incident. Řekni mu, že se to nemuselo stát, kdyby tu měl pořádnou dřevěnou židli…jak říkáme my rockeři woodstock.“

Golem otestoval pevnost katedry a pak se na ni pohodlně usadil a začal.
„Víte, co dělá rockera rockerem?“ zeptal se a pohlédl do třídy.
Muzika, dlouhý vlasy, elektrická kytara, drogy… nápady se ozývaly jeden přes druhý, ale Golem nebyl spokojený.

Muzikant 9 Vendetta

„Je to duše,“ řekl nakonec, když se třída utišila. „Neklidná rockerská duše. Sportovci jsou srdcaři, ale rockeři musí mít duši, která si pořád nedá pokoj a něco hledá. Rock’n’roll má kořeny v gospelech amerických černochů. Ti v těch písních ventilovali svoje starosti a svoje ponížení.  Měli to dobrý v tom, že si to mohli vyříkat s Pánem Bohem. Jenže rockeři už Pána Boha nemají. Musí hledat jinde. Rock je experimentální filosofie. Všichni rockeři, kteří hledali nějaký nový smysl života, si to natvrdo zkoušeli sami na sobě. Jimmy Page zkoušel čarodějnické rituály, Jim Morrison se považoval za šamana, Paul McCartney říkal, že LSD byl náboženský zážitek, který vysvětlil tajemství života. Tohle má v sobě lidstvo asi odjakživa. Tu představu, že když něco sníš, vypiješ nebo vykouříš, tak že se ti otevře brána poznání. Patti Smith řekla, že Adam byl první narkoman, když snědl zakázané ovoce. Jenže dějiny rockové hudby ukazují, že to tak lehký není. Většina těch experimentů byly slepý uličky. On i Mick Jagger si sám na konci šedesátých let postěžoval, že to hledání nikam nevedlo. Víte, já sám si říkám, že by mi možná bylo líp, kdybych hrál na Hammondovy varhany někde v dřevěným kostelíku a vyříkával si trable s někým tam nahoře, ale mám pocit, že mě si Pán Bůh nějak zapomněl adoptovat nebo co.“

Golem vyprávěl, třída mlčky poslouchala, někdy v nestřeženém okamžiku se na první lavici objevil do spirály stočený černý opasek. A mezi tím jídelnou kráčel ředitel. Tělocvikářskou hruď měl dnes vypnutou ještě o něco více než obvykle. Všichni si tak mohli všimnout, jeho trička, lehce natrženého na prsou přesně v místě kde končil podpis „Golem“.

Všichni žáci na něj mlčky hleděli a on jakoby se pod jejich pohledy zmenšoval. Jakoby se propadal do země.

Sdílejte…

Štítky