Úvod / Leccos / Muzikant | 7. díl – Výlet

Muzikant | 7. díl – Výlet

13. 6. 2018 Leccos
Muzikant

Ozvalo se kovové třesknutí a Zdeněk se s úlekem probudil. Po posledním převalení ležel tváří na pedálu od činelů, což vysvětlovalo ten strašný zvuk a do boku ho tlačil opasek pobitý kovovými pyramidami. Golem seděl v křesle, jen lehce pootevřel oči a mocným hlasem zapěl: „Je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích…“

„Kolik je hodin?“ zeptal se do pomlky Zdeněk. Zčásti ze skutečného zájmu o orientaci v čase a zčásti proto, že potřeboval utnout ten hlasitý zpěv, který nepříjemně rezonoval v jeho duté hlavě.

„Osm deset.“
„Cože? To už jsem měl být ve škole.“
„Tak holt asi budeš mít neomluvenou hodinu. Roste z tebe správnej rocker.“

Zdeňkovi bylo zle a nevěděl, co má dělat. On přece nemůže přijít do školy pozdě. Někdo jiný snad, ale on ne. Jemu se to nestává. Nevěděl, co v takové situaci dělat. Zkontroloval si telefon. Naštěstí včera večer zvládl Heleně odeslat esemesku, že přespí ve zkušebně. Aspoň to. Nechápal, co se včera dělo. Jeho vzpomínky končily Golemem kráčejícím po obrubníku. Jen bolavá hlava, sucho v ústech a rozpůlené konečky prstů na levé ruce cosi napovídaly o tom, co se tu včera dělo.

Podíval se do kalendáře a jeho zoufalství dostoupilo vrcholu. A zřejmě dostoupilo vrcholu bez kyslíkového přístroje, protože se mu zamotala hlava:
„Dneska dělám pedagogický doprovod. Kolegyně Létavá jede s devítkou na výlet. Když na to bude sama, tak ji nikdo nebude poslouchat.“
„Tak jestli má u sebe devítku, tak si snad zjedná kázeň, ne?“ nevycházel z ledového klidu Golem.
„Devátá třída, to jsou ti nejhorší sígři,“ upřesnil Zdeněk.
„A ona je s nima beze zbraně? Chudák ženská, to jí musíš co nejdřív pomoct.“
„Autobus odjížděl v osm od školy. Už budou na cestě.“
„Hudba zmenšuje vzdálenosti mezi lidmi,“ řekl Golem zasněně. „Harleyova dvanáctistá symfonie nám pomůže sblížit se s devátou třídou. Počkej, mám tady schovanou starou helmu.“

„Ty mě chceš svézt na tom stroji, co stojí venku?“ podivil se Zdeněk.
„Jasně.“
„Vždyť jsi pil, určitě ještě máš alkohol v krvi.“
„Já včera pil jenom pivo. Tu flašku tullamorky jsi vypil ty. A pak jsi mi ukazoval, jak Jaro vyvádí na kytaru.“
„Jaro?“
„Jo, říkals, Jaro, nevím, kdo to je, ale muziku má dobrou. Á tady je ta helma.“
„Jaro… Vivaldi, skladatel Vivaldi. Patrně jsem hrál jaro, z jeho koncertů Čtvero ročních dob, napsal je v roce…“
„Jaro nebo Fero, to je fuk, já ty tvoje slovenský kamarády stejně neznám. Hlavně že dělaj‘ dobrou muziku. Nasedej,“ křikl Golem a začal dirigovat svůj koncert čtvero ventilů dvou asynchronních válců.

Muzikant Vylet

Dýchavičná karosa se mezitím vymotala z města a vplula do žlutého moře řepkových lánů. Opelichaný medvídek na palubovce hleděl svým jediným skleněným okem vyděšeně do vozu, zatímco učitelka Létavá se raději neohlížela. Předstírala, že si čte McBaina a neslyší závody v řízené flatulenci pořádané na zadních sedadlech. Náhodné zvuky však najednou dostaly pravidelný rytmus a výbuchy smíchu ustaly. Rachot se blížil, žáci otvírali okýnka. Stránky McBaina se třásly jako listy osiky. Rachot přerostl v ohlušující dunění. Medvídkovi prasklo skleněné oko. Žáci mávali z okýnek. Kolem autobusu se prohnal motocykl se dvěma muži. Nikdo netušil, jak moc je ten vzadu rád za helmu s černým sklem.

Zdeňkovi bylo nevolno. Snažil se soustředit na cestu před sebou. I proto mu bylo hned jasné, proč Golem brzdí. Naděje na to, že dorazí k hradu dřív než školní autobus a nikdo jej tak neuvidí na tomto šíleném motocyklu, se rozplynula. Zastavili. Zdeněk si sundal helmu a otíral si zpocený obličej.

„Víte, co jste udělal za chybu, pane řidiči?“
„Vím, nejel jsem přes Neměřice, tam byste mě nestavěli.“
Policista se nadechoval k delšímu proslovu, právě když kolem projížděl autobus
„Gestapo, gestapo,“ skandovali z okýnka Vostřil s Formanem.
„Nechte zpívat Mišíka,“ ozývalo se z předních míst, kde seděli pravidelní účastnící dějepisných olympiád.

„Pane učiteli, já vás milujůůůů,“ znělo fistulí za odjíždějícím autobusem.
„Vy jste učitel?“ zeptal se strážník a pohlédl na Zdeňka. Golema asi od pohledu tipoval spíš na vyhazovače v polepšovně.
„Ano, je to učitel,“ ozval se Golem a položil ruku na rameno policistovi, kterému trochu poklesla kolena. „A v tom autobuse, který jsme stíhali, jede bezbranná mladá kantorka v s partou zdivočelých deváťáků. Jistě chápete, šerife, že jsem jednal ve stavu krajní nouze. Každá porota v tomto státě mě osvobodí.“
„Tak to pro dnešek necháme jen na domluvě,“ řekl policista a pak se obrátil na Zdeňka: „A vy na sebe buďte opatrný,“ dodal a asi podvědomě si při představě žáků deváté třídy držel pouzdro se zbraní.

Na parkovišti pod hradem, zastavil Golem elegantním smykem. Devátá třída stála před autobusem.
„Zde-něk-na-hrad!“ začal skandovat Vostřil ale překvapivě zmlkl, když se na něj učitelka Létavá významně podívala a řekla: „Ale pane kolego.“
Zdeněk nic nechápal. Nevěděl, co má dělat. Tato situace pro něj byl úplně cizí.
„No Zdeňku, kde jsi, a jaks to prosím tě přijel? Musela jsem nás už nahlásit. Abychom dostali skupinové vstupné, potřebovala jsem dva pedagogy, takže vstupenku pro učitele má…“

Zdeněk pohlédl na repetenta Vostřila a ten mu pohled opětoval s nevyzpytatelným úšklebkem.
„Ano, vypadá nejstarší. Tady máš studentskou vstupenku.“
Zdeněk mlčky přijal lístek a kráčel na chvostu výpravy do útrob hradu.

A nyní se nacházíme v rytířském sále,“ začala průvodkyně naučený výklad s tak monotónní intonací, že se Zdeněk nejprve lekl, že někdo z žáků opět paroduje jeho výuku.

„…v tomto sále byl podle dobových pověstí pasován…

Zdeněk si najednou uvědomil, že má kolem pasu stále ten šílený opasek. Musel mu ho včera dát Golem.

„…Jindřich Vilém měl pověst velmi krutého muže…“

Zdeněk bojoval s přezkou opasku, aby se ho nenápadně zbavil.

„…jeho portrét můžete vidět na severní stěně…“

„PRÁSK!“ místností zahřměl kovový třesk. Zdeňkovi se podařilo přezku uvolnit trochu nečekaně a opasek za jeho zády udeřil do vystaveného brnění. Místo toho, aby jej nenápadně schoval pod sako, byl teď terčem pohledů všech návštěvníků hradu.

„Pardon, Jindřich Vilém je tam,“ vykoktal ze sebe Zdeněk a ukázal na obraz na protější straně.
„Dostále, dej to sem!“ ozvalo se přísně a Vostřil natahoval ke Zdeňkovi ruku. „Dostaneš to zpátky až na konci školního roku.“
„No dovol…“ začal Zdeněk, ale kolegyně Létavá ho nenechal na pochybách: „Zdeňku, poslechni pana učitele.“

Při posledních dvou slovech důrazně mávala vstupenkou. Zdeněk pochopil, že tuhle bitvu prohrál. Ale válka pro něj teprve začíná. V hlavě se mu začal líhnout plán:
„Aby ti ten školní rok neskončil letos trochu dřív, až si pro ten opasek přijde jeho majitel,“ sykl směrem k Vostřilovi.

Muzikant Vylet
Sdílejte…

Štítky