Úvod / Leccos / Muzikant | 2. díl – Inzerát

Muzikant | 2. díl – Inzerát

6. 3. 2018 Leccos
muzikant

„Víte, děcka, vy znáte tátu takového, jaký je teď. Zodpovědného, opatrného a usedlého. Jenže já si ho pamatuju jako impulzivního, energického mladého muže, který si nekompromisně jde za svým. Nepodceňujte ho.  Už jsem vám vyprávěla, jak jsme se poznali?“

Dvojí zavrtění hlavou pobídlo paní Helenu Dostálovou k dalšímu vyprávění.

„Byla jsem tehdy na brigádě v obchodě svého strýce. Prodával hudebniny. Váš tatínek tam tehdy přišel. Změřil si mě pohledem a přišel k pultu. Když jsem se ho zeptala, co by si přál, odpověděl: ‚Pusu‘. Jo, takhle mi to řekl. Viděli jsme se poprvé v životě. Já jsem jím byla tak okouzlená, že jsem ho políbila a řekla mu, že na mě může počkat, že za hodinu končím. No a pak jsme se procházeli, on byl takový taktní, naslouchal mi…“

„Nechápu, že byl náš táta takovej vostrej,“ ozval se uznale syn Štěpán.
„No, vidíš, tak proč by nemohl hrát na kytaru v nějaké kapele. Vždyť on kytaru učil v lidušce.“
„Jenže tohle má být rocková kapela,“ ukázal Štěpán na inzerát v časopise Rock & all.
„Neboj, my jsme byli taky mladí a navíc hudba je jenom jedna, Štěpánku, noty mají všichni stejné,“ uklidňovala syna paní Dostálová.

„Máš snad lepší nápad?“ zeptala se Bětka svého staršího bratra, který jen zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. Až budeš mít lepší nápad, tak můžeš mít připomínky. Teď to uděláme tak, jak jsme se domluvili.“
„Myslíš tak, jaks to ty vymyslela,“ ohradil se bratr.
„Ale no tak, Štěpánku, Bětuška má pravdu. Tohle je pro nás velká šance. Copak chceš, aby táta chodil pořád hrát do krematoria? Vždyť je z toho chudák pořád v takové pohřební náladě. A navíc za to má jen pár korun. Hraní v kapele, to bude jiná.“
„Jo, jenže tady píšou, že hledají hráče na el. kytaru. Hraje snad táta na elektrickou kytaru? Nebo si snad, Bětko, myslíš, že bude řezat do té své španělky s nylonovýma strunama? Co mu řekneme, když se na ten inzerát koukne?“

„Důležitý je, aby na to prvně kývnul, pak už třeba řekneš, že sis myslel, že to el je jako španělský člen, že to má být španělská kytara,“ vysvětlovala Bětka staršímu bratrovi podrobnosti svého plánu.
„Ale proč to mám říkat zrovna já? Proč musím hrát blbýho?“
„Protože tys nic lepšího nevymyslel. Takže dneska budeš holt blbýho hrát. Zítra už můžeš být blbej zase doopravdy.“
„Ale no tak děti, nehádejte se. Musíme být přesvědčiví,“ uklidňovala situaci maminka, která právě vytahovala z trouby bábovku.
„Tak si ještě jednou projděte scénář, ať v tom neplavete,“ nakázala Bětka. „Já budu hlídat,“ dodala a stoupla si za záclonu.

Maminka se Štěpánem stačili sotva nahlédnout do papírů a už Bětka hlásila z pozorovatelny:
„Pozor, taťka už jde. Schovejte to a na místa.“

Štěpán si vzal tužku a začal jako luštit křížovku v časopise, maminka si stoupla ke dřezu a umývala jedinou lžičku, která zrovna nebyla čistá a Bětka začala vařit kávu.

muzikant

Cvakl výtah a dveře se otevřely.

„Dneska je tam taková zima, že jsem mu tu kremaci i záviděl,“ hlásila hlava rodiny místo pozdravu.
„Ale Zdeňku, o tom se nevtipkuje.“
„Ne nebožtíkovi, hrobníkovi, ten tam má hezky teplo, ale vůbec mu to tam tak hezky nevoní, copak to pečeš, Helenko?“
„Ále, jen bábovku, naťuklo se mi vajíčko…“ maminka se rychle sklonila k troubě, aby zakryla rozpaky.

„Ahoj, tati,“ pozdravil Štěpán a poté, co zaslechl sestřino syknutí, pokračoval: „…našel jsem tady zajímavý inzerát. Pro vystupování na koncertech hledají na rok hráče na kytaru. Odměna až pět tisíc za koncert…“
„Pět tisíc, no nediv se, na kytaru už pořádně dneska nikdo neumí,“ řekl otec a posadil se za stůl naproti synovi.
„Tati, to bys mohl vzít místo těch pohřbů, ne?“ přidala se Bětka.
„Pět tisíc, to by bylo něco,“ přisadila si maminka a zuřivě cukrovala bábovku.
„No jo, ale koncertovat to není jen tak, to musí člověk taky někam jezdit. Kolikrát i do zahraničí.“
„Ale tati, ty přece nejsi žádný pecivál.“
„Nech na hlavě, Bětuško, mně se náhodou v krematoriu docela líbí. Má to tam svůj řád a svou atmosféru,“ řekl Zděněk a přivoněl ke kávě, kterou před něj dcera postavila.

„Ale Zdeňku, představ si to, jeden koncert by ti stačil na splátku hypotéky, to by nám třeba letos vyšlo i na dovolenou u moře.“
„Jako že bych cestoval po koncertech a za trest ještě k moři?“ otočil se Zdeněk Dostál na svou ženu. Režisérka Bětka za jeho zády začala na maminku signalizovat, aby přidala na výrazu.
„Když já myslela, Zdeňku, že bys to pro nás udělal,“ zajíkla se maminka, schovala tvář do dlaní a odběhla do ložnice.
„Ale Helenko, já to tak nemyslel. Vždyť já bych k tomu moři s vámi jel rád,“ volal Zdeněk. „Já tam teda zavolám, když by to bylo jenom na jeden rok. Mám jenom trochu strach, aby to nebyla nějaká moderna. Aby mě nenutili hrát třeba Šostakoviče.“
Štěpán se rozkašlal.

Zdeněk se zvedl, odešel do předsíně a hledal v kabátu telefon. „Štěpáne, diktuj mi to číslo,“ zavolal rázně. Vyslechl devět číslic a zavřel za sebou dveře. Děti špicovaly uši, ale maminka se vrátila z ložnice a zcela mimo scénář začala chystat talířky na bábovku, takže nebylo nic slyšet.

Zdeněk se za chvíli vrátil, se zadostiučiněním pohlédl na svou rodinu a odložil na stůl telefon a diář.

muzikant

„Ve čtvrtek jdu na konkurz,“ řekl Zdeněk, usedl za stůl a chopil se bohatě pocukrované bábovky. „Ukaž mi ještě ten inzerát, Štěpáne, vážně tam psali pět tisíc za každý koncert?“

Zdeněk se s chutí zakousl do bábovky a ve stejný moment zahlédl, co neměl. Chtěl se nadechnout a začít křičet, ale místo toho si zhluboka šňupl moučkového cukru. Dvakrát mocně kýchl a ještě chvíli rozdýchával větší než malé množství rafinovaného cukru. Pak se obrátil na syna:
„Proč jsi mi neřekl, že je to rocková kapela?“
„Ale já jsem říkal, že by to bylo na rock.“
„Řekls na rok. Vypadám snad jako nějaký rocker?“
„No, popravdě s tím cukrem u nosu docela jo,“ špitl Štěpán, kterému došel text scénáře.

Zdeněk ještě chvíli nadával. S tím spiklenci počítali. Jedno ale bylo jasné, když si něco zapsal do diáře, už to neměnil. Nikdy.

Bětka s maminkou vyklidily bojiště a šly si do obýváku pustit televizi. Štěpánovi bylo trochu trapně. Pozoroval, jak jeho otec systematicky snědl přesnou čtvrtinu bábovky. Tak systematicky a přesně, jak v životě dělal všechno ostatní.

„Tati, je pravda, že když jste se s mámou poprvé potkali, tak sis rovnou řekl o pusu?“ promluvil do ticha Štěpán.
„Řekl jsem si o hubičku, Štěpáne. O hubičku. Bylo to v hudebninách a já potřeboval hubičku na klarinet. Místo toho mi tvoje máma vlepila pusu a řekla, ať na ni počkám, že za hodinu zavírá. Tak jsem na ni počkal. Co jsem měl dělat. Ona pak hodně mluvila…“
„Aha, takže to byl vlastně omyl,“ zhodnotil to Štěpán.
„Mámě to ale neříkej, jo?“
„Jasně. Radši ani Bětce.“

Sdílejte…

Štítky