Úvod / Lifestyle / Můj život s královnou

Můj život s královnou

28. 11. 2018 Lifestyle
Muj zivot s kralovnou

Nemám rád filmy s hudební tématikou, nějak mi to prostě nesedí.  Prostě vzít herce, aby hrál známou tvář a známý hlas, mi nějak nesedí. Taky se mi nelíbí, když se vezme něčí život a pro účely zajímavějšího scénáře se tu a tam něco přidá a něco odebere, aby se divák lépe bavil. Je to takové trochu fikce, trochu realita a mě vadí to „trochu“. Jsem prostě dost brblavej a náročnej divák.

A přes to všechno se můj zadek ocitl na sedačce v kinosále a do uší se mi zařízla znělka 20th Century Fox řízně zahraná na kytaru. Jo, zašel jsem si na Bohemian Rhapsody. Jednak jsme si chtěli zajít na rande a jednak ten hype kolem toho se nedal vydržet. A jsem bába zvědavá.

Tohle není recenze, nebudu tu psát, že Remi Malek byl božský, Fredy má úžasný hlas a celý ansábl byl tak úžasně obsazený, že jsem si myslel, že to hrají sami Queeni. Dokonce, když se na plátně objevila postava Jima Hunttona, měl jsem pocit, že to hraje on sám, kdyby tou dobou již nebyl po smrti.

Spíš mi došlo, že mě tenhle kníratý bůh (Freddie, nikoliv Jim) provází celým životem. Jedna z mých prvních vzpomínek na televizi je, krom rozdělení republiky, že jsem místo štěbetání musel být výjimečně ticho a panovala napjatá atmosféra. Byly OH 1992 v Barceloně, kde hrála Barcelona, kterou zpíval Mercury s Montserrat Caballé (jo, byl po smrti, ale hrálo to tam). Jasně, že jako malej jsem muzice nerozuměl, ale znáte to, občas se vám něco zařízne tak hluboko do hlavy, že to nikdy neodejde.

No a v páté třídě, kdy jsem se dal dohromady se svým nejlepším kamarádem, jsme chodili k němu domů, měli tam obrovskou hi-fi věž, na které jsme si pouštěli jako malí tvrďáci pořádnou tvrdou muziku. A na plný koule! Asi to budete znát. Je to takové dup, dup, tlesk, dup, dup tlesk. Jo! We will, we will rock you! Kytarova Jamese Maye prořezávala celý dům a zvonili na nás sousedi, ale nám to nevadilo, protože tady se zrovna rodila vášeň.

Ve čtvrťáku jsme na plese nastupovali na We are the champions, což je klišé, ale to nikomu nevadilo, mně rozhodně ne. Tou dobou už jsem měl kompletní diskografii a i když jsem drifftoval od stylu ke stylu, nikdy jsem Queen neopustil, přidali se k nim další angličtí giganti jako Beatles a Pink Floyd. Tenhle britský triumvirát pro mě zůstane vždycky nepřekonatelný vrchol muziky. Ale královna zůstane jen jedna a první. Nikdy nikdo už nenapíše tak úžasné písničky a můžete si říkat, co chcete, ale je to tak.

Muj zivot s kralovnou

A tak sedím v kině, právě běží finále filmu, koncert ve Wembley v rámci Live aid, já mám husí kůži, jakou máte jen při té nejlepší muzice, potichu si zpívám, protože nějak záhadou si pamatuju všechny texty a u Bohemian Rhapsody zkouším zpívat všechny hlasy všechny kytary. A nejsem sám. Je se mnou celý sál. Po titulcích okamžitě znova stahuju do mobilu celou diskografii a vím, že tohle mě zase jen tak neopustí. Byť mám solidní rozsah muziky, kterou miluju, jsou věci, ke kterým se budu rád vracet vždycky a budu stejně žasnout jako při prvním poslechu.

Pořád nemám rád filmy o hudebnících. Ale tenhle kousek, tohle decentní vyprávění o jednom z nejúžasnějších zpěváků, co znám, mě chytil. Poslal mě nazpátek do páté třidy, k maturitě a tak nějak k mým hudebním kořenům. Není to kontroverzní, jak to mohlo být, dost věcí si režisér upravil a Mirka Spáčilová si na tom jistě najde svoje. Ale čert to vem. Tohle je Bohemian Rhapsody a vůbec, don’t stop me now, don’t stop me, ‚Cause I’m having a good time, having a good time…

Takže?  Už jste byli v kině?

Sdílejte…

Štítky