Úvod / Cestování / Co je moje, není tvoje

Co je moje, není tvoje

19. 8. 2018 Cestování
Zrzka na cestach

Pokud v tomhle článku budou chyby, tak mi to odpusťte. A zrovna tak mi, prosím, odpusťte i pokud vlastně nebude mít smysl. Když jsem ho psala, seděla jsem totiž v letadle, to asi není žádná novinka, jenže já seděla v letadle domů, bylo mi sakra zle a točila se mi hlava. Možná tou horečkou, kvůli které jsem se vrátila dřív a možná i tím vším, co se v ní honilo. A co že to vlastně bylo?

Vděk. Vděk, mně samotné, že jsem si dovolila dělat, co jsem vždycky chtěla a od čeho mě všichni zrazovali. Že jsem v půlce prosince loňského roku zahodila jistoty, ze kterých mi bylo maximálně ouzko na duši, opustila všechny a všechno a naučila se být sama se sebou a sama za sebe. Vděk, těm všem, kteří zajistili, že moje generace vyrostla ve svobodě a bohatství a dostatku a blahobytu. Jo, prostě se v ČR máme dobře a jestli nesouhlasíš, tak si pokecej s bezdomovcem v Praze a s dalším v Oslu. A pak drž hubu.

Výsměch. Výsměch těm, co mají v jednom kuse potřebu mi cpát, že svět je zlej a nebezpečnej, že lidi jsou sobecký a prohnaný. Ty vole! TY VOLE! Vždyť to MY jsme lidi. To MY ten svět děláme. A já teda neznám nikoho, kdo by byl sobeckej, nebezpečnej, zlej nebo prohnanej. A to znám kurva moc lidí. Ono totiž svět není jenom jeden. Je tolik světů, kolik je na planetě lidí. A možná, že když seš sobeckej kretén, nic jinýho než špatný lidi si ve svým životě nezasloužíš. Já taková nejsem a tak takovej není ani můj svět.

Smutek. Smutek, protože na každým místě, kde jsem proběhla, jsem nechala kus srdce, duše a spoustu přátel. V Albánii zůstal kus mě na pláži, ten kus ráno hulí jointa a řeší, jak nám vlády pomalu ale jistě zas berou svobodu, jak ničí poslední kousky ráje pro prachy. V Athénách jsem nechala, no, tam jsem toho nechala hodně. Konkrétně zbytek naivity a představ, že by se romantický filmy mohly stát realitou. Nemohly. Ale naštěstí řecká a česká pošta se spojily a já už to mám zase zpátky svůj starej cynismus. V Sofii ze mě kousek vyrvalo to žebrající dítě, to dítě, co mi zas jen připomnělo, jaký štěstí máme, že žijeme v jedný z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí. V Irsku, když jsem stála na útesech, na ledový pláži, uprostřed ulice, schovala jsem tam kousky svojí duše jako fáborky, až budu hledat klid. V Lisabonu ty fáborky zas povedou k tomu, že život je krásnej právě proto, že není pohádka a že ne všechno je hollywoodově perfektní. Byť Lisabon perfektní je.

Radost. Radost, protože už mi nebudou chybět přátelé, co mám v Čechách. Protože budu mít zas nad pracovním stolem nástěnku. Protože budu hodinu a půl od svojí kočky a protože už se nebudu bát toho momentu, kdy mi ségra zavolá, že se mámě udělalo zle. Protože budu moct malovat a tančit nahá po bytě. Protože budu. A budu to já. A teď už i budu vědět, kdo já jsem.

Že prý když se budu sama holka toulat městy a divočinou, že prý mě někdo přepadne, znásilní, okrade, pokoušou mě psi, chytnu nějakou strašnou nemoc, zlámu si nohy a já ani nevím, co všechno. No. Já potkala jen lidi, co mě svezli, dali najíst, napít, poradili, vyprávěli, nechali si vyprávět, dali mi nejlepší rady do života a pomohli mi najít, co jsem hledala. Měli různý národnosti, věk, pohlaví, náboženství i barvu. Teda asi, já nevím, já mám filtry maximálně na instagramu a tal tyhle rozdíly mezi lidmi nevidím, jenom vím, že to byli lidi a byli dobří. Tak jako všichni na tomhle světě, v mém světě.

A tak příště, až budete nadávat, že jsou lidi kreténi a že tenhle svět je prokletý místo, zeptejte se sami sebe, jestli si zasloužíte lepší.

Sdílejte…

Štítky