Úvod / Cestování / Mise Belfast | Lepší vrabec v hrsti než holub ve sprše

Mise Belfast | Lepší vrabec v hrsti než holub ve sprše

3. 5. 2018 Cestování
Mise Belfast

Mám jednoho kamaráda. Jmenuje se David, což je jméno, které ve staré ugarištině údajně znamená „náčelník“. Docela to sedí. David má totiž přirozenou schopnost srocovat davy, a pokud jste se někdy nacházeli v jeho okolí, pravděpodobnost, že jste o něm ani nezaslechli, je velmi malá. David si totiž dokáže nadělat známé úplně všude, dokonce i z lidí, kteří jinak na nějaké to kamarádíčkování až tak nejsou. Třeba ze mě.

Další věc, co byste o Davidovi měli vědět, je ta, že jeho život je vlastně jedna dlouhá historka, a když s ním budete trávit dost času, ten váš začne být taky. A tak se vám může docela snadno stát, že místo klidného večera s knížkou najednou dáváte rozhovor do rádia, nebo místo normální dovolené někde u moře skončíte s kamarády v polorozpadlé chatě uprostřed lesa a pozorujete, jak David v kostýmu krokodýla míchá ve vojenském rendlíku jídlo, skromně popsané jako „Hele, něco jsem tam dal!“. Taky můžete uzavírat hloupé sázky o tom, jestli dokážete během státnic použít větu „Život je jako cesta, jednou dojdeš!“ nebo navzdory vrozenému smyslu pro zodpovědnost na Kraví hoře zapalovat drinky. V dešti a pod střechou z dek, protože je to přece tradice a tradice na klimatické podmínky nehrajou.

Zkrátka a dobře, s Davidem nikdy nevíte, kde skončíte, můžete si ale být jisti, že to nikdy nebude nuda. Asi mě proto nemělo překvapit, když jsem v den Davidova příjezdu do Belfastu našla v koupelně holuba. Živýho holuba.

Abych vás trochu uvedla do obrazu: Dům, ve kterém v Belfastu bydlím, není zrovna pětihvězdičkový hotel. Ve dne se z náhodných míst vynořují pavouci, v noci v kuchyni vylézají slimáci, a protože topení netopí, v zimě vám v ložnici vychází pára od úst, zavřenému oknu navzdory. I přesto všechno to tu mám docela ráda. Už jsem se naučila, jak pootočit zámkem, pokud se chci dostat z toalety, na který vypínač raději nemám sahat, i to, jaký výraz zabírá, chci-li od svého výborně vařícího indického spolubydlícího vyžebrat porci na ochutnání. Že je ve zdi jedné z koupelen po klimatizaci díra o velikosti fotbalového míče už jsem vlastně ani neviděla. To se naneštěstí nedá říct o tom holubovi.

Moje první setkání s holubem bylo poměrně krátké. Vřítila jsem se do koupelny, abych si natočila vodu do lahve, a on seděl na sprchovém koutu. Díval se na mě, jako by mu ta koupelna patřila, až jsem si začala připadat jako vetřelec a pokorně jsem vycouvala ven. Pootevřenými dveřmi jsem dál zírala na holuba, holub zíral na mě, až ho to přestalo bavit a trochu se načepýřil. Pochopila jsem, že se asi nedomluvíme, tedy rozhodně ne pokud chci zůstat na své straně dveří. Vyřešila jsem to tedy metodou převzatou ze Stopařova průvodce po galaxii: Zavřela jsem dveře a pokusila jsem se z holuba udělat PNJ (Problém Někoho Jiného).

V Brně tahle strategie znamená, že problém skutečně vyřeší někdo jiný, v Belfastu ten „někdo jiný“ bývám já, o pár hodin (nebo dní) starší. S holubem tomu nebylo jinak. A tak když jsem se o několik hodin později vrátila, tentokrát už s Davidem, holub v koupelně pořád byl. Na tom samém místě, kde jsem ho nechala, jen trochu načepýřenější, a s o něco méně sebejistým výrazem. Snad by mi ho bylo i líto, kdyby ve sprše nezanechával stopy své přítomnosti.

Zatímco jsme s holubem navzdory tichému nepřátelství svorně propadali beznaději, David se bavil. Tedy přesně do chvíle, než mu došlo, že na následujících pár dní je to i jeho koupelna. Pak se rozhodl přikročit k činům. S odhodláním válečníka navlékl svetr se sobem, a vydal se do koupelny otevřít okno. A holub prostě odletěl. Těžko říct, jestli to bylo tím, že odmítal sdílet koupelnu s někým, kdo ještě v únoru nosí sobí svetr, Davidovým přirozeným vůdcovským talentem nebo tím, že bydlení v domě s tolika nedostatky není dostačující ani pro živočicha z řádu měkkozobí. Důležité je, že byl pryč.

A i když jsem přesvědčená, že kdyby se David zrovna nenacházel v okruhu padesáti mil, žádný holub by si naší díry ve zdi ani nevšiml, nemůžu mu upřít zásluhy za úspěšné vyřešení situace. Dokonce jsem mu odpustila i to, že mě dva dny na to v sedm hodin ráno budil kvůli hokeji. A to už je co říct.

Jen si říkám, že je dobře, že jsem na ten Erasmus nejela třeba do Austrálie. Nevím totiž, co bych dělala, kdybych v té sprše potkala klokana.

Sdílejte…

Štítky