Úvod / Ona / Milý Ježíšku

Milý Ježíšku

2. 12. 2018 Ona
silena matka

Jestli nám to prosinec nezkazí, to budeme mít letos ale pěkný podzim, že?
Tak jako tak, kalendáře, reklamy a nabídky supermarketů jsou neúprosné a nás čekají za 3 týdny Vánoce.

Vánoce.
Za 3 týdny.

*prostor pro paniku*

Pár let zpátky to byla sranda.
Položila jsem před mládě papír a tužku a láskyplně ho vyzvala, ať tedy Ježíškovi sdělí, co by si od něj přál. Dokonce jsem mu dala na výběr, že to může buď napsat, nebo namalovat. Jenže ono to tenkrát umělo jenom slintat, takže jsem po pár minutách spráskla ruce a povídám „No, tak třeba příští rok, miláčku…“ a bylo.

Teď už to ale taková legranda není.
Slintá teda furt.
Ale umí už i malovat. Sice blbě po mně, ale umí.
A umí taky psát. Sice pozpátku a zrcadlově, ale umí.

No a protože už se v tom, co zrovna mezi mládeží ve školce frčí, začínám solidně ztrácet, nezbylo mi nic jiného, než mu dát tentokrát ten prostor doopravdy a nést veškeré následky.
No, co vám budu… zatím počmáral dvě role toaletního papíru. Třívrstvého. Voňavého.
Letos to teda bude bolet…

Jestli mě ale během celého tohohle procesu něco překvapilo, nebyl to dvojnásobný počet nohou u zvířátka ani výhružná lebka vlevo dole, ale dětsky upřímná otázka, co bych si od Ježíška přála já.

Páni!
Fakt?

Hodná jsem, myslím, byla. Tedy za předpokladu, že se zrovna nikdo nahoře nedíval, když jsem tuhle mladýmu do jídla omylem přidala pálivý kečup a pak tvrdila, že tomu nic není a já vážně nechápu, proč tak vyšiluje.

Fakt mě to překvapilo. Co bych si tak asi já mohla přát…
Tak nějak automaticky a logicky se nabízí především zdraví dítěte, vlastní i všech blízkých.
Na světový mír a vyřešení problému hladomoru a ozónové díry nemám bohužel, já chudák, míry.
Dýja dýja dá.

Ale když se nad tím tak zamyslím, něco by se určitě našlo.
Tak tedy, milý Ježíšku, k letošním Vánocům bych si přála:

  1. Pět minut ticha denně.
  2. Dobře, tak aspoň čtyři.
  3. Centrální vysavač lega.
  4. Pod tři minuty jednou měsíčně ale nejdu, rozumíš?!
  5. Füčkuvzdornou lednici.

Pojďme si říct, že ani jedna z těch věcí není reálně dosažitelná. Na druhou stranu je ale krásný, že nic víc nepotřebuju a i když to nedostanu, nebudu z toho smutná.

Nebudu vám tady kázat, že ty nejdůležitější věci se nedají koupit. Kecy v kleci, to si na těch internetech přečtete ještě tisíckrát. Ani že na celých svátcích je nejhezčí, když se sejde rodina pohromadě. Protože kdyby se rodina sešla opravdu celá na dýl jak dvacet minut, nejpozději ten samý večer je to v krimi zprávách.

No a ani si ADIDAS nebudu PROSECCO říkat o žádný DKNY dárky, jako to CONVERSE dělají ostatní.

Prostě v tom nehledejte nic hlubokýho, ostatně jako vždy.
Přeju vám všem, ať se ve zdraví dožijete konce roku a ať dostanete v obálkách aspoň půlku toho, co jste utratili za dárky.
A ponožky, ponožky pro všechny!

Sdílejte…

Štítky