Úvod / Lifestyle / Miluj svýho buzíka

Miluj svýho buzíka

17. 5. 2018 Lifestyle
Miluj svyho buzika

Dneska je Mezinárodní den proti homofobii. Což je samozřejmě zrovna věc, která v mý bublině vůbec neexistuje. A tak sem se šla podívat na to, jak to maj ty lidi mimo bublinu. A našla jsem pure gold.

Tak za prvé, dnem proti homofobii se určil den, kdy homosexualitu vyškrtli ze seznamu nemocí. Lol. A to se nestalo jako ve chvíli, kdy se přestali upalovat lidi. To se stalo v roce 1990. Další věc, kterou lidi možná neví, je to, že homosexuálové byli ve velkym posílaný do koncentračních táborů. Jako kdyby nestačilo je nechat dožít, beztak se nerozmnožej. Ne asi.

Já osobně jsem se s homosexualitou nesetkala do mejch 17. A tak mi to přišlo divný a vzdálený. Ale je pravda, že černocha v ČR taky jen tak nepotkáš. A proto tu nemáme moc dobrý párty, protože se říká, že když na párty není černoch, nemůže to bejt dobrá párty. Ale to bude něco jako Díkuvzdání – platí to jen v USA.

Co mi přijde na celym tomhle happeningu nejsmutnější není to, že lidi dokážou nenávidět. Nenávidět je v pohodě. Taky nenávidim tu skinny bitch, co jsem jí včara potkala a místo toho, aby se logicky chovala jako úplná kráva, když je hezká a hubená, tak byla ještě ke všemu milá. Píča. No… nenávidět je v pohodě. Ale nenávidět něco proto, že to neznáš.. to v pohodě není. Prostě není. Kámo dyť to si prostě prohrál život.

Bejt zlej, protože je někdo jinej než ty (jo ta holka byla o dost jiná než já, ale to je prostě závist, a nenávist ze závisti je v pohodě), to prostě nedává smysl. Nenávidět někoho, protože má rád duhu a péra? Jako sorry, ale já miluju duhy a péra a nikdo mě za to nehejtuje. Zas je pravda, že já kvůli tomu nepořádám pochody… i když teď, jak o tom přemýšlím, tak to není vůbec špatnej nápad.

Miluj svyho buzika

Když se na to podíváš fakt objektivně, tak ty nejmenší světy maj ty největší nenávisti. Jsou to lidi, který necestujou, protože se bojí, ale cizince nesnáší, protože jim závidí tu „svobodu“, ale nikdy to nepřiznaj (ok tak nenávidět ze závisti taky není v pohodě – sakra). Jsou to lidi, který viděj maximálně na konec svýho panděra. Jsou to lidi, který nejsou šťastný. Jsou to lidi, který rádi mluví o problémech, lidi, který milujou, když se nedaří. Jsou to lidi, co dou na pivo. Každej den. A probíraj tam, že v televizi zas říkali, že muslimové zabíjej a buzíci se pářej. Tyhle lidi nepotkáš jen na vesnicích, což bych strašně ráda řekla. Potkáš je i v Praze. Jsou to lidi, co nevěří na nic, krom průmyslově zpracovanýho masa a piva, ale jak jde o buzíky, Bůh to nedovolil.

Jsou to primárně lidi, který se nikdy s žádnou nenáviděnou skupinou nesetkali. Nedávno jsme stěhovali moje prarodiče. Zapřísáhlý homofoby. Jelikož jsem trošku fakan a mám ráda drama, dovedete si představit, že jsem na pomoc přizvala každýho buzíka, co byl při ruce. Nevěděli to, dokud mi nevolali, že ty kluci jsou zlatý, že jsou rádi, že mám tak skvělý kamarády a že moc děkujou. V tu chvíli jsem jim to řekla. A víte co… moje nejukecanější nenávistná rodina ztichla. A mám trošku pocit, že teď už mlčet budou napořád.

A to je věc, kterou my bychom měli dělat. Ne, nebudu chodit a bojovat. Na to nemám čas. Musim makat na tom, abych byla jako ta skinny bitch. Ale budu ukazovat těm malejm světům světy velký. Aby věděli, čeho se bojí. Protože čim víc velkej svět máš, tim víc můžeš opravdu hodnotit věci a taky na ně mít argumenty. Protože „nenávidim, protože neznám“ v pohodě nikdy nebude.

Sdílejte…

Štítky