Úvod / Leccos / Masáž pana účetního

Masáž pana účetního

10. 12. 2018 Leccos
Masaz pana ucetniho

„Vy máte ty trapézy tuhý jak maso ze školní jídelny. Uvolněte se trochu, pane Šedivý,“  řekla masérka paní Levá a pomyslela si, že toto bude náročný klient.
„Tato vaše věta trvala osm vteřin a mě stála korunu sedmdesát. Jak se mám asi uvolnit, když vidím, že  moje peníze mizí bez užitku.“

To se paní Levé dotklo. Masáže děla něco přes rok a zakládala si na tom, že se k ní všichni klienti spokojeně vraceli. Stejně jako paní Šedivá, ta se vždycky uvolnila a rozpovídala. „Von ten můj je cifršpión, pořád se kouká do nějakých lejster, hrbí se a pak ho bolí hlava vod krční páteře. Já vám ho sem někdy pošlu,“ povídala posledně a koupila manželovi dárkový poukaz na masáž. No a teď je tu, pan účetní zaťatý jako pěst dělnické třídy. Tohle bude dřina, kterou si paní Levá takhle odpoledne už nedokázala představit. Ruce ji začaly bolet už po pěti minutách.

Masaz pana ucetniho

Paní Levá při masáži vždy pobídla svou fantazii a ke každému klientovi se snažila si přimyslet něco hezkého. Říkala tomu pozitivní aura. Věřila totiž v sílu pozitivní myšlenky. Někdy si představovala, že má na masážním stole urozenou hraběnku, jindy si zase vysnila, že pomáhá válečnému hrdinovi po těžkém zranění. Ale jediná asociace, kterou v ní vyvolával pan flákota Šedivý, byla kolínka a uho.

Paní Levou bolely prsty. Za každým pohybem svých unavených rukou slyšela cinknutí v hlavě pana účetního. Nechápala, jak někdo může pořád všechno přepočítávat na peníze. Jí samotné to dělalo problém, i když musela. V posledních dnech se něco natrápila s daňovým přiznáním. Zrovna někde u vychýleného třetího krčního obratle ji napadla spásná myšlenka.

„Pane účetní, nechtěl byste se mi podívat na daňové přiznání, když už tu tak ležíte?“
„No jo, tak to dejte sem,“ ozvalo se jí pod rukama.
Paní Levá rozložila listy daňového přiznání  i s přílohami na podlaze pod masážním stolem tak, aby na ně pan účetní s hlavou fixovanou v opěrce dobře viděl.
Dala se opět do masírování. Napětí trochu povolilo, ale pořád ne dost. Paní Levá cítila, jak její prsty marně bojují se ztuhlou svalovou tkání. Měla už málo sil. Připadala si neschopná. Vybavil se jí pohrdavý výraz kuchařky ze školní jídelny, kterým ta mohutná dáma častovala každého, kdo vracel maso.

„Co je za blbost tohle se přece nemůže odečítat,“ ulevil si asi sám pro sebe účetní Šedivý, ale paní Levá ho slyšela. Před jejím vnitřním zrakem se objevil slon s čepičkou. Slona totiž kdysi používala její učitelka matematiky jako záludný příklad při výuce mnohočlenů.

„Kolik je slon s čepičkou mínus slon bez čepičky?“ zněla její  otázka. Byla to zkušená kantorka. Věděla, že se vždycky někdo chytí. V jejich třídě to byla právě ona, paní Levá, která tehdy ještě nebyla paní ba ani nebyla Levá, ale už tenkrát to byla vždycky ona, kdo měl smůlu a plácl hloupost. „Čepička,“ špitla tehdy nesměle a dostala studenou sprchu v podobě přísné fistule deklarující podivnou matematickou poučku: „Nelze od sebe odečítat slony s čepičkou a slony bez čepičky.“

V daňovém přiznání, jako v každém jiném formuláři byla vždycky nějaká ta čepička. A ona vždycky na něco naletí. A vždycky se najde někdo, kdo ji za to probodne hlasem nebo aspoň pohledem. Někdo bezchybný. Paní Levá si uvědomila, že její pozitivní naladění je to tam. Byla rozčílená. Bránila se tomu, seč mohla, ale nešlo to. Snažila se nuceně usmívat, aby jí úsměv ve tváři navodil pocit vnitřní pohody, ale nemusela se ani vidět v zrcadle, aby jí bylo jasné, že sejen šklebí. Bylo to proti jejím zásadám. Nechtěla na klienty přenášet ani stín negativních emocí, ale dnes to jinak nešlo. Pan účetní Šedivý byl ztělesněním její frustrace.  On určitě vyplnil vždycky každý formulář správně, vždycky si všechno uměl spočítat. Beztak jako kluk chodil určitě i na obědy domů a nikdy si v jídelně nenamohl žvýkací svaly.

Na masážním stole se ozvalo tiché syknutí. Asi to trochu bolelo. To se občas stává, když je potřeba rozmasírovat zatuhlý sval. Paní Levá v takovém případě vždy ubrala na intenzitě, nechala klienta vydechnout a ke kritickému místu se vrátila zase za chvíli. Dnes ne. Křivdy školních jídelen, slonů s čepičkami a výdajových paušálů se draly ven s nezadržitelnou silou. Ta síla se konečky prstů vylévala na záda nebohého účetního. Ten sice občas zaúpěl, ale jinak se držel statečně. Paní Levá dnešek brala jako svou osobní prohru. První klient po více než roce, u kterého se jí nepodařilo vytvořit pozitivní auru. Vždy si zakládala na tom, že nedělá jen mechanickou masáž. Dnes poprvé se tomu zpronevěřila. Pan Šedivý od ní nedostane pozitivní energie, ani co by se za nehet vešlo. Naopak, tahle masáž bude mechanická a to hodně.

Po hodině masáže na paní Levou padla obrovská únava. Zato účetní Šedivý energicky seskočil z masážního stolu a ještě v trenýrkách se začal prohrabovat svou aktovkou. Po chvilce vytáhl prázdný růžový formulář a rychle do něj z hlavy vepisoval číslice.

„Tady to máte. Hlavičku si vyplňte sama,“ podával paní Levé předvyplněné daňové přiznání. „Budete mít o dvanáct tisíc větší přeplatek.“
„Dě-děkuju,“ vykoktala ze sebe překvapená masérka. Na kdy vás mám objednat příště?“
„Příště?“ zarazil se účetní.  Pak se protáhl a několikrát otočil hlavou na obě strany. „No jo, ono to fakt funguje. Chvílema to bolelo jak čert, ale řeknu vám, vy jste do toho dala duši. To jsem nečekal, já můžu normálně otáčet hlavou. Tak si mě zas na někdy napište.“

„Co třeba dvacátého devátého května?“ zeptala se paní Levá poté, co ve svém kalendáři zahlédla u třicátého května červenou poznámku podat přehled příjmů.

Sdílejte…

Štítky