Úvod / Cestování / Mámo! Já přešla!

Mámo! Já přešla!

12. 12. 2018 Cestování
Mamo, ja presla

Do Vietnamu jsem vyrazila 8. 12. ve 13:00 z bytu. Do cílový stanice jsem dorazila 10. 12. v 15:30. To, co se dělo mezitim, bylo peklo. Měla jsem koupenej skvělej let s mezipřistáním v Dubaji, kde jsem měla 3 hoďky na přesun. To je tak akorát na to, aby se člověk, co tam nikdy nebyl, stihl zorientovat a dát si kafe. No jo, ale mě ten let posunuli. O 6 hodin. Efekt toho byl ten, že jsem v Dubaji strávila 9 hodin a 40 minut. A 9 hodin a 40 minut je fakt DLOUHÁ DOBA.

A na co všechno jsem čuměla? V prvním letadle na Mad Maxe.
V Dubaji jsem nonstop čuměla na to, jak moc drahý jídlo a voda dokážou bejt a na to, jak moc je spánek víc než cokoli. Byla jsem tam totiž od půlnoci do 10 do rána. A tak jsem viděla i ty nejvíc posh lidi spát na zemi, spát v křesílku, spát ve stoje, spát v sedě, spát na bundě, spát pod bundou. Když chceš spát, neexistujou rozdíly.

A po přistání ve Vietnamu jsem čuměla na křižovatku.
Měla jsem totiž koupenej hotel, kterej byl 1,3 km pěšky od letiště, abych nemusela řešit žádný transporty. A tak jsem přiletěla, čapla batůžek a šla. A čuměla. A po 15 minutách čumění na ten přechod jsem se rozhodla zavolat si tágo, vyspat se na to a zkusit to přejít ráno. Další den jsem totiž měla ještě jeden, poslední, let.

David, můj kamarád, kterej je ne úplně shodou náhod taky zrovna v Ho Chi Minh, mi psal „že prostě musíš vkročit do tý silnice, oni zastaví, neboj.“ Ale mě to tak vůbec nepřišlo. A když jsem i místňáky viděla nepřecházet, ale volat tágo, nemohla jsem. ALE! Řekla jsem si, že se na to vyspim a ráno to zvládnu!!! Nejde o tu cenu za tágo, ten týpek po mě chtěl za odvoz 24 Kč, jde o čest!!! A tohle já dělám. Najdu si úplně fakin blbost, ve který jde o život a přitom vůbec není důležitá a vyhrotim si jí ve svý hlavě, že prostě musim. Good job Deny.

Ráno jsem se probudila a rozhodla se! Du! Pěšky! Já to prostě přejdu!
Nejdřív jsem musela přejít takovou „menší“, asi tříproudou silnici, o který snad ani nemusí být řeč, protože jsem si prostě stoupla vedle nějaký místňačky a ve chvíli, kdy ona vkročila do silnice jsem zavřela oči a šla. Nevim, co se dělo pak, ale otevřela jsem je na druhym konci – takže pohodička.

Mamo, ja presla

A pak jsem došla k tý asi 6ti proudý silnici. Jo pozor… 6ti proudý jednim směrem a dalších 6 proudů druhym směrem. Teda ono těžko říct, kolik proudů to má, když vidíš prostě obří shluk asi osmiset milionů skůtrů kolem pár aut, který jezděj všema směrama a nikde není žádnej semafor, kterej by je zastavil. A já, malá holka z Evropy, co je zvyklá se rozhlídnout a jít, tam stojim a nevim. Ani se neklepu, nic. Jen prostě vim, že tohle nejde. A v tu chvíli přijíždí taxi a ptá se mě, jestli nechci hodit. Už sem se málem nechala překecat, že mě za dolat hodí. Ale moje debilní touha po tom dokázat sama sobě něco, co je uplně zbytečný, zvítězila. Nadechla jsem se, stoupla si na přechod a ŠLA!!! Mámo koukej, já přecházim!!!

Díky, Davide, za super radu, že zastavěj, ale byla mi uplně k hovnu. Co se totiž stalo ve chvíli, kdy jsem po 17 minutách výpočtů vstoupila na ten přechod, bylo to, že na mě začlo těch osmset milionů dopravních prostředků troubit. Pak nevim, co se dělo a jak se mi to povedlo, ale najednou jsem byla na druhý straně. Mámo, já přešla!!! Čekala jsem pocit nějakýho sebedocenění za to, jak jsem hustá, ale jediný, co jsem si dokázala říct, že jsem fakt idiot a příště se sama sobě na tyhle „výzvy“ vyseru. Takovej stres – za to si nestojim.

Jsem tu teprve 3 dny a před sebou jich mám 30 dalších. Jsem zvědavá, co mi tenhle výlet ještě přinese, ale děsně doufám, že to nebudou hadi a přechody.

Sdílejte…

Štítky