Úvod / Cestování / Mafie

Mafie

23. 11. 2018 Cestování
Mafie

Právě ležím na pláži v oblasti Malindy v Keni. Je  odliv, fouká teplý vítr směrem od moře. Na spalujícím slunci stojí skupinka asi 30 černochů v rozepnutých bílých košilích. Jsou otočeni směrem k vyvýšené hotelové pláži a pozorují přicházející hotelové hosty.

Jakmile jste na dohled začnou na vás pokřikovat „hey sir“, „my brother“, „my friend“ a snaží se vás přilákat k sobě na spodní část pláže, kde mají povoleno být. Vyvýšenou část pláže hlídá ochranka s obušky ve zdobených uniformách a kolem hotelu procházejí policisté se samopaly. Upřeným pohledům plážových hochů nikam neutečete, stejně tak se jim nevyhnete cestou k oceánu a zpět, kdy s vámi pokaždé prohodí pár slov. Buď si na to zvyknete, nebo vás to bude štvát. Nemáte možnost odmítnout, nemůžete je naštvat, nemáte je jak urazit, pokaždé až půjdete do vody, přijdou znovu a nemá cenu se jim snažit nic vysvětlovat. Některé hosty to přivádí k nepříčetnosti a snaží se je všemožným způsobem odehnat, já si z nich udělal tak trochu nedobrovolné lektory anglické konverzace, kterou jsem potřeboval potrénovat.

Plážoví hoši tu postávají, protože nemají co na práci, a chtějí si nějak snadno vydělat. Hotel, ve kterém jsem ubytovaný, je poslední plně funkční v celé oblasti. Ostatní jsou buďto úplně zavřené, nebo se je majitelé pokoušejí rozprodat po jednotlivých apartmánech. Neúspěšně. Celý resort včetně školy, nemocnice, letiště, kaváren a hotelů nechal vystavět Capo italské mafie, který před pár lety zemřel a vše se roztříštilo po mocenských a vlastnických bojích jeho následovníků. Jeden z nich vedle mě leží na pláži, nevýrazný, trochu pupkatý chlapík v brýlích a klasických slipových plavkách, ke kterému však místní plážoví hoši fanaticky vzhlížejí.

Tyhle místní „veksláci“ celé dny čekají, až jim dáte práci a peníze. Jsou to vedrem zocelení chlápci, kteří se neštítí absolutně ničeho, stačí na ně jen mávnout a vyslovit přání, vše je jen otázkou peněz. Sám jsem to zažil, když jsme si nechal uplést dva náramky z bavlnek.

V průběhu pobytu začínám pomalu okoukávat mafiánské moresy. Nemyslím to, že bych začal nosit slipové plavky, ale občas se z vyvýšené pláže nakloním ke „svým hochům“ a pronesu třeba „potřeboval bych sehnat kokos“ a podám jim pokoutně 2 dolary. Tvářím se u toho drsně a bankovky podávám skryté v dlani jako ve filmu, když si někdo přebírá drogy.

Ve smluvenou dobu dorazí zásilka a já opět dojdu na vyvýšený okraj pláže a důležitě pronesu: „Sehnal jsi mi, co jsem po tobě chtěl?“
Odpověď zní : „Ano, jistě.“
Beru si kokos, ťukneme si pěstmi a jdu zpátky na lehátko.

Místní hoši chtějí vždy znát jméno každého hosta a vždy si ho pamatují. Přesně ví, kolik nás tu je, odkud pocházíme, kdo kdy přiletěl a kdy odlétá. Podařilo se mi rozplést, že jim tyto informace donášejí místní barmani, uklízečky a zahradníci. Jako jediný z hostů jsem si začal také zapamatovávat jednotlivé hochy, jejich jména a kdo co má na starosti. Kdo řeší safari, kdo shání taxíky, kdo dokáže obstarat drogy a holky a kdo bavlněné náramky. Ostatní hosté jsou trochu překvapení, když k nám při procházce po pláži přijde černoch, prohodím s ním bokem pár slov a pak ostatním povídám: „To byl Milan, říkal, že na útes se máme vydat až zítra v 8 ráno a domluvil jsem, že za 5 dolarů nás tam vezme Simon.“

Začínám tu tomu pomalu přicházet na chuť a italský mafián vedle na lehátku začíná být poněkud neklidný.

Sdílejte…

Štítky