Úvod / Leccos / Lukáš čuchá

Lukáš čuchá

26. 6. 2018 Leccos
Diseasezoe Lukas

Drogy. Soudě podle mojí sociální bubliny je každej zkusil. Někdo u nich zůstal – takový do mý sociální bubliny už nepatří, někdo je zobe rekreačně a někoho moc nezaujaly.  Nebavím se o legálních drogách, který dle mýho názoru jsou možná větší civilizační problém. Bavím se o těch, co se nesmí. I když nevím, kdo rozhoduje o tom, co se smí a co ne, to je ale zase otázka nějakýho systému, svobody a něčeho, do čeho nevidim a pro klid duše ani vidět nechci.

Já kolem sebe mám drog hodně, v sobě žádný. Žádný zakázaný. A možná je to celý díky Lukášovi. Lukáš byl můj kamarád ze základní školy. Asi v 7. třídě jsme se začli slučovat po škole na kolejích (každej jste měl nějaký takový místo, ne?) a chodili jsme tam kouřit. A mě to dycky táhlo ke starším, ke kterejm jsem se jednoho krásnýho dne (bylo mi 12 let) připletla a dala si s nima svý první brko. Byla to sranda. A cejtila jsem se dospělá. A drsná. Byla jsem první, kdo to zkusil takhle mladej a tak jsem najednou byla ta hustá typka z áčka.

No a netrvalo to dlouho a chtěli to zkusit i moji vrstevníci, a tak se ze mě stal mini dealer a já to všem donesla a ukázala jim jak na to, jak si to ubalit a jaký jsou druhy. A tak jsme si vytvořili skupinku asi 10 lidiček a patřil nám svět. Dvakrát tejdně jsme šli mezi baráky, na místo, kterýmu jsme říkali Havaj (lol) a tam sme se zkouřili.

Mně to vydrželo až do střední. Pak mě začlo srát, že jsem po tom pomalá a otupená, což vy, co mě znáte, musíte vědět, že já sem zvyklá na fakt rychlý tempo. Někdo se na to vykašlal ještě dřív, někdo si občas zahulí doteď a pak je tu Lukáš. Lukáš byl, co se rozumu týče asi ten vadnej kus ve stádu, byl to hodnej kluk, ale…

Od dob Havaje to je už přes 16 let a já s Lukášem od základky nemluvila. Ale občas ho potkám. Většinou v parku nebo na zastávce tramvaje. Nosí s sebou několik Billa tašek, nemívá tričko, je pohublej a má nafouklý břicho. Kouká pohledem, ze kterýho víš, že tam vevnitř už nikdo dlouho neni. Rodiče, po několika pokusech zvládnout ho, ho prostě vyhodili, protože půlka rozkradenýho bytu asi už byla až až. Jsem si jistá, že Lukáš (a jeho kamarádi) stojí za většinou rozbitejch okýnek od aut v našem okolí, stojí za vykradenejma sklepama a garážema. A jen hrozně doufám, že dál nezajdou.

Lukáš čuchá. Hlavně. Toluen, lepidlo, je mu to jedno. A já si tak nějak říkám, že prostě nevím, jak se tohle může stát. Jak společnost nechá člověka dojít až tak daleko. Na druhou stranu nechápu, jak tohle člověk sám sobě udělá. Nevím jestli ty drogy nemaj bejt nějakym přirozenym výběrem nebo jestli to není nějaký utopistický třídění slabejch kusů. Nevim a když o tom přemýšlím, bolí mě hlava. Protože by to na jednu stranu bylo geniální a na druhou strašně krutý.

Lukáši promiň. Promiň za společnost.

Sdílejte…

Štítky