Úvod / Cestování / Lonťáci ve víru velkoměsta

Lonťáci ve víru velkoměsta

26. 10. 2018 Cestování
Lontaci ve viru velkomesta

Říkali v redakci, že články z cest jsou velmi vítané. Tak jsem si řekl, že jo. Co na tom, že jsme jeli jen na víkend do Prahy. Pro rodinu z Moravy to byl zážitek o síle expedice.

Vyrazili jsme v pátek odpoledne. Na D1 všechno klapalo. Děti měly hlad, žena jim z předního sedadla posílala balíčky humanitární pomoci, se kterými se někde mezi druhou a třetí řadou sedadel rozvinul černý trh a nejstarší syn odmlouval navigaci („Tohle má být jako nebezpečí, jo? Vždyť je to jenom zúžení.“). Po dvou hodinách jízdy jsme s výkřiky „konečně Praha“, „tady to vypadá jako v Paddingtonovi“,  „jé tady mají taky šaliny“ a u Negrelliho viaduktu „toto jako je ten Karlův most, jo?“ vystoupili na půdu stověžaté matičky.

Budeme bydlet v apartmánu v Karlíně, protože tam je prý klid. Mě ovšem zneklidnila už ta půl kilometrová fronta, kterou jsme viděli při příjezdu. Žena odhadovala, že podle plakátů to jsou lidé, kteří čekají na balet.

Na balet? Na balet přece nikdo nechodí, a když už tak ne hlavním vchodem. Představa, že budu dvě noci spát ve čtvrti, kde lidé stojí frontu na balet, mě dost vyděsila.

Nicméně v recepci nás mile přivítal mladý muž s výrazně ruským přízvukem a přidělil nám apartmán v pátém patře budovy B. Což o to apartmán to byl pěkný, ale museli jsme si přiznat, že jedno dvojlůžko a pohovka jsou pro šestičlennou rodinu málo, a reklamovat ubytování. S omluvou jsme dostali větší apartmán ve třetím patře budovy A. Long story short ukázalo se, že ani ten není pro nás ten pravý a stěhovali jsme se ještě jednou o patro níž. To už děti cupitaly v bačkorách a s polštáři v ruce (prostřední synek i s náplastí na odřených zádech, neboť dostál své pověsti rodinného Belmonda a při jednom akčním kousku se zřítil ze schodů).

V té chvíli nám došlo, že to vlastně není ubytování, ale úniková hra. Posloupnost 5B, 3A a 2A jasně ukazovala, že jedna reklamace nás dělí od toho, abychom  skončili na ulici mezi těmi šílenci čekajícími na balet a proto jsme si další stížnosti zakázali. Jako hlava rodiny jsem byl vyslán obstarat obživu. Vím, že někteří muži mého věku hledají změnu v náručí milenek. Tohle nedokážu pochopit. Mně je nepříjemné už jen to, když musím nakupovat v cizím Albertu, kde jediná známá tvář je Adam Mišík.

Děti dlouho čekaly pokračování tohoto bojového cvičení a odmítaly spát. Večer se protáhl. Ráno jsem si proto šel dát rovnou studenou sprchu. Zapomněl jsem, že nejsem ve vlastní koupelně, kterou znám a  tak jsem si neprozřetelně namířil cizí sprchu přímo do obličeje. Co vám budu povídat, měla tak silný tlak, že jeden z vodních paprsků mi málem vypíchl pravé oko. Ale i s takto poškozeným zrakem jsem mohl nejstaršímu synkovi vrátit jeho věčné opravování (kterým častoval nejen navigaci a mě, ale i hlášení ve výtahu, kterému vysvětloval, že první podlaží je přísně vzato vlastně přízemí) a jeho výkřik „jé, svatý Václav“, jsem mohl po zaostření jedním okem směle prohlásit „to je pouze Žižka“.

Lontaci ve viru velkomesta

Návštěva ZOO je báječná aktivita pro nevyspané rodiče. Bloudíte zde mezi pavilony nepokrytě spících zvířat a marně přemýšlíte, kdo asi donutil tu skupinu mladých zdravých mužů s ajfouny, aby dělali totéž co vy.

„Tati, co je tady?“
„Orangutan,“ hlásím od tabulky.
Hromadný výbuch smíchu mě donutil se podívat do výběhu, kde zrovna zarostlý ošetřovatel v nátělníku čistil výběh.

„Tati, proč jsou v té kašně peníze? Můžu si je vzít, když na ně dosáhnu?“
„Ne, ty tam lidi hází pro štěstí,“ odpovídám a ženu je rychle dál, protože je otázkou vteřin, kdy někoho z nich napadne, že to štěstí by mohli mít zrovna oni a shrábnou bank.

Že jsme ty prachy nevzali, jsem zalitoval, až když mě dcerka přemluvila na koupi plyšáka. Chtěl jsem dětem pomoct překonat rozhodovací paralýzu a zároveň je manipulativně nasměrovat k malým a tudíž levnějším zvířatům a jal jsem se obdivovat realisticky vyvedené ptáčky. Já hlupák jsem si před tím nevšiml, že vydávají zvuky. Byli proto dost drazí a zbytek výletu se s nimi proměnil v cosi, co by mohlo směle konkurovat hororu Ptáci.  Nikdy jsem netušil, jak moc budu jednou milovat potkana. To absolutně tiché zvíře si ovšem vybral náš Belmondo, který by sám o sobě přeřval i krkavce, takže to ve finále bylo jedno. Za plyšová zvířata jsme utratili dvakrát tolik co za ta živá a já si ze ZOO odnáším animální nenávist vůči vrabcům a rehkům.

V neděli nás čekala prohlídka památek. Šli jsme se na to posilnit do mé oblíbené restaurace, kam chodívám na obědy, když jsem pracovně v Praze. Byla to školácká chyba. Žádný otec by neměl chodit s dětmi do restaurace, kde by v budoucnu rád ještě někdy důstojně poobědval. Při stolování ve společnosti se vždy snažím dodržovat etiketu. Ale přiznám se, že jsou situace, kdy nevím, co by dělal na mém místě pan Špaček. Jako třeba když rudnoucí dítě má tři kousky smaženého sýra, jeden v břiše, druhý v ústech a třetí na vidličce a všechny tři spojené nekonečně roztažným eidamovým vláknem. To, že se nejmladší synek polil pitím, začal se svlékat a s procházejícím číšníkem si dal high five byl už jen příznačný epilog. Budu holt muset změnit lokál.

Další chyba byla začít prohlídku města u jezdecké sochy svatého Václava. Malý Vašík to vzal jako výzvu, odmítal už dál sedět v kočárku a dožadoval se jezdecké pozice u mě za krkem. Na Staroměstské náměstí jsme docválali pár minut před jednou a tak jsme se rozhodli počkat u orloje. V davu japonských turistů někomu zvukem zvonečku zazvonil telefon. „To už jako byl ten orloj?“ zeptal se Belmondo a já jsem byl rád, že nám okolo nikdo nerozumí.

Mám praktickou ženu, která nenechává nic náhodě. Na Hradčanském náměstí proto udělala dětem předběžnou osobní prohlídku, abychom se pak u vstupu do Hradu nezdržovali. Ukázalo se, že to bylo velmi prozíravé. Čtyřletá dcerka si totiž někde cestou z Nerudovy ulice opatřila dlažební kostku, kterou sveřepě odmítala dát z ruky.

Přítomnost hradní stráže donutila Belmonda k úvaze:
„Kdybych zabil prezidenta, tak by mě tou puškou zastřelili?“
„Takhle nemluv,“ zarazil jsem ho.
Po chvíli mlčení dodal: „Ahá, oni by byli rádi, že?“

Unavení jsme dorazili metrem zpět k autu. Všichni zmožení cestou si oddechli: „Konečně v autě.“ Teda všichni až na jednoho. Já jsem si dal Redbull a pustil hudbu, abych aspoň trochu přehlušil ptačí švitoření.

Když jsme se sunuli Wilsonovou ulicí pod Národním muzeem, koukl nejstarší synek z okýnka na Václavské náměstí a prohlásil: „Jsme sem jako nemuseli chodit, když to teď vidíme z auta.“

Po chvíli dodal: „Ahoj Praho, za patnáct let tady budu bydlet.“

Sdílejte…

Štítky