Úvod / Leccos / Lázně life | Všichni jsme si tady rovný

Lázně life | Všichni jsme si tady rovný

17. 4. 2018 Leccos
Lazne life

Jsem v lázních, ale to vám asi došlo z názvu. Je pátej tejden mýho pobytu a mně zbejvaj už jenom dva dny tady. A pak pojedu pryč. A nechám tu celý moje všechno. Sedim v klubu, o kterym vám povim později, a piju víno. Sedim tu sama a jak tohle píšu, tak mi něco padá do oka. Už jsem totiž ve věku, kdy vim, že lidi zapomínaj. A já tady na to zapomenout nechci. A tak tohle nepíšu pro vás, ale pro sebe, abych se k tomu jednou mohla vrátit.

Máma mě totiž nikdy neposílala na tábory, možná věděla, že bych to emočně neustála. Je to tady uplně stejnej proces jako s táborem. Tejden předtím se ti sem nechce. Jsi tu dva dny a „není to zas tak strašný“. Najednou PLESK, jsi tu čtvrtej tejden a brečíš, protože zítra ti odjíždí týpek, s kterym si do rána vyprávíš sprostý šovinistický vtipy a každej den spolu bouchnete flašku tvrdýho (někdy i tři). Je to táta od rodiny, ředitel velkýho pražskýho hotelu, ale jak to jednou ve tři ráno řekl „tady jsme si všichni rovný“. A my dva sme si byli nejrovnější.

No a tak se ti tu střídaj emoce jak na horský dráze. Slzu sem zatím neuronila, ale zamáčkla jsem jich nespočet. Ale to je fuk. City nejsou zajímavý, co ale zajímavý je, je to, jak to tu miluju a proč. Jak jste se mohli dočíst v minulym článku, tak sem sem jela bejt „sama se sebou“ (LOL). A naštěstí to tak vůbec nedopadlo (UF).

Lidi, co mě znaj, ví, že mluvim, dokud můžu a když už nemůžu, tak píšu. Ale jak jsem mezi cizíma, tak jenom koukám a vypadám jak poraněná srna. A takovej taky byl můj první den tady. Přišla jsem na oběd. Stůl ti prostě přidělej. Přidělej ti proboha lidi, s kterejma máš sedět. Určí ti tvůj novej gang. A ten gang byl… začneme od začátku. První týpek, kterýho jsem u stolu potkala, byl Petr. Dobrej kluk. Mlčeli jsme spolu a oboum se nám to líbilo. Druhej byl Vlasta, kluk, co mluví. Kluk, co mluví rychlejc než přemejšlí, a tak mu často nerozumíš. A vlastně ti to ani není příjemný. Ale pak odejdeš od stolu. Trošku znásilněná z jeho konverzace a uvědomuješ si, že je vlastně docela fajn. A že je taky vlastně docela fešák. Jo a že mu není 65, ale 32. To je taky o 33 let lepší než sis myslela, že bude. A tak ti to znásilnění zas tolik nevadí.

O tý poslední blonďatý  pani, co s náma seděla, mluvit nebudu, protože nebyla sympatická, řešila furt dokola svůj život a neštěstí v něm, a byla smutná. Ne ona, pohled na ní byl smutnej. Ale takový lidi prostě v životě jsou. A ty je nechceš mít po boku, ani u stolu. Tak se jima nebudem zabývat.

ALE! Pak přišel ředitel. K nám ke stolu. Do našeho gangu. Místo tý bloncky. A pak se všechno změnilo. Ten tejden před nim byl přesně takovej, jakej jsem si myslela, jak tejden tady může vypadat. Ty ostatní… byly jako to, co chceš každej den. Ty, ne Tvý tělo. Tvý tělo nese následky, který teď po pěti tejdnech, řešim. Ale o tom zas příště. A ano… de o alkohol. Ne asi tvl.

Sdílejte…

Štítky