Úvod / Leccos / Lázně life | Mossad

Lázně life | Mossad

25. 4. 2018 Leccos
Lazne life

Tak si to pojďme zrekapitulovat. Víme už, že lázně nejsou na hovno. Víme už, že první týden byly. Co ale nevíme je to, že to prej lázně nejsou. Sry my bad. Je to vojenský rehabilitační ústav. Je to zařízení, který je spíš sportovně zaměřený než to, aby se tu člověk válel a chilloval. Je to zařízení pro ublížený vojáky. Očividně nejen fyzicky, ale i psychicky.

Ukážu vám, jak tady vypadá normální den. Snídaně začíná v 6:45. Pak v 7:20 skupinovej tělocvik, kterej je občas spíš jóga a občas spíš mossad výcvik, takže nikdy nevíš do čeho deš. A tak si nemůžeš naplánovat kocovinu, kterou stejně máš každý ráno, takže to je uplně zbytečná úvaha.

Po týhle „rozcvičce“ pokračuješ obden chillem, obden mossad výcvikem. Chill znamená, že si jdeš lehnout pod parafango a prostě jenom akceptuješ teplo z bahna. Mossad znamená, že se deš rozjet na kole a pak se dorubeš v gymu a následně omámeně odběháš 20 minut na běhátku. Ok, teď asi kroutíte očima nad tim, že pro mě mossad znamená tohle, ale pamatujte, že mám rozdrcenej obratel. 3 měsíce jsem ležela na lůžku, mám v zádech 20 cm dlouhý tyče, co mi držej páteř a po sexu mě bolí jiný části těla než normálně. Což vůbec nedává smysl, ale slyšela jsem, že sex je clickbait, tak sem ho zakomponovala. Když už ten článek nebude dobrej, aspoň bude mít prokliky.

No a dál? Pak je oběd. Od 12:15 a věř mi, že když nepřijdeš včas, tak kamaráde můžeš o kompotu jenom snít. Protože ty babky si piš, že maj plný kapsy zavařovaček, ve kterých si třeba tři kilíčka zakompotovanejch broskví odnesou. Jakože for real. Dokonce tu je babka, která z misky s citronama půlku vykouše a pak to tam naháže zpátky. Well played. Citrony. Ok.

A po obědě to ještě nekončí. Buď máš masáž s panem Hřibem, kterej je kapitola sama o sobě. Nebo jdeš do sauny. A protože máš kocovinu, tak je ta sauna peklo. A nejen kvůli kocovině, ale taky kvůli tý lesbický vojandě a sedmdesátiletý růžový soudkyni, která má všude po sauně poházený kousky svýho těla, protože je velká jako vtípky o tvý mámě. No a nebo jdeš na skupinovou lekci do bazénu. A tam si hraješ na aquabellu. A i když ti je 28, tak průměrnej věk je 72. A to je něco, co ti změní pohled na svět.

No ale teď ti nebudu lhát. Jsem na pokoji u toho Petra, co moc nemluví a u vojáčka, o kterym jste ještě neslyšeli, ale to přijde. Na každý chodbě visí upozornění, že alkohol na pokoji je přísně zakázanej. A tak jsme se ho každej večer snažili vypít nejrychleji, co to šlo. A myslim, že jsme v tom byli dost dobrý. Tak dobrý, že se divim, že jsem se z lázní nepřesunula rovnou do léčebny.

Anyway… je to náročný. Je to náročný fyzicky, je to náročný psychicky a pak je to zase náročný fyzicky. A pak chvíli spíš. Třeba 3-5 hodin. A pak zas vstaneš a jdeš fyzioterapeutovi říct, že dneska to nedáš, protože tvý tělo se klepe jako drahej pes a on se usměje a řekne ti, že tě dneska namasíruje. A to je prostě nejvíc. To je útěk z reality, kterej chceš.

Sdílejte…

Štítky