Úvod / Leccos / Lázně life | Lázeňskej squad

Lázně life | Lázeňskej squad

10. 5. 2018 Leccos
Lazne life

Tenhle článek bude takovej speciálek o lidech z lázní. O těch, co se mi připletli do cesty, jak mi tu cestu změnili a jak to bylo skvělý nebo naopak strašně příšerný. Nebudu je hodnotit, myslim, že poznáš do který skupiny kdo patří. Lidi v lázních můžeš potkat různě. První koho pravděpodobně potkáš je tvoje spolubydlící. Moje přestava je jasná. Je to pani, vrstevnice mý babičky, bude mít celej den zapnutou televizi a pokaždý když zkusí vstát tak hekne „Au božínku, ježišmarjajosef moje kyčle!“

Tý mý bylo 53, byla to pani, která se živí grafikou, nikdy televizi nezapla a po večerech jsme si povídali o vesmíru, protože ve volnym čase ráda kouká na dokumenty a přednášky o kvantový fyzice. Ta pani byla moje štěstí. Když jsme se po pěti týdnech loučily, tak to objetí bylo víc, než jsem kdy dostala od svý rodiny a se slzou v očích mě prosila, ať tam s ní ještě zůstanu, že jsem jako její dcera. A to mi trošku kolena podlomilo. Nikdy jsem nic tak skvělýho nezažila a to to ještě nebylo to nejsilnější z celejch lázní. I know – luckiest bitch in the world.

Další byla skupinka lidí, s kterejma tě posadí ke stolu a je pro tebe prostě povinnost je vidět 3x denně u jídla. Prostě ti určej, s kym tam navážeš kontakt. Trošku mě rajcuje ta moc tvořit zasedací pořádky. Nevim.

Dám jim přezdívky, ať to neni tak accurate. Prvnímu teda ne, toho jsem zmínila už předtím, je to Petr. Kluk, co moc nemluví a když se opije, tak zas mluví moc. Mladej klučina 23 let, co se rozhodl jít do armády, ale jeho záda s tim nesouhlasila, a tak si tu sedíme u snídaně a mlčíme. Pak tu byl Týpek, kluk, co má holčičí jméno a tak abych se mu nesmála, uložila jsem si ho do telefonu takhle. Chlapi by neměli dostávat holčičí jména. Nikdy. To je jen taková vsuvka pro těhotný, který se zrovna rozhodujou nad jménem – NIKDY. Oni vám za to pak určitě poděkujou.

A pak, můj nejoblíbenější, Ředitel. Čtyřicátník, ředitel jednoho velkýho pražskýho hotelu, kluk, co přijde do místnosti, a je to, jak kdyby vysvitlo slunce v postapokalyptickym filmu. Člověk, o kterym když mluvim, tak mám pocit, že ve vzduchu visí hashthag #positivevibes. Ke všemu s extrémně skvělym přístupem k jeho rodině, chytrej, ale ne namyšlenej. Prostě člověk, kterýho chceš mít blízko, protože je s nim vždycky sranda a přitom ti předá i hromadu názoru, který prostě dávaj smysl. Jo a taky tě dost nacpe čokoládou – vlastně může za to, že jsem v lázních ztloustla. Takže dík ty vole, di do prdele.

No a pak tam jsou lidi, který prostě potkáš, protože jsou to buď spolubydlící těch výše zmíněných a nebo kámoši spolusedící u stolu těch spolubydlících. A takovej byl vojáček, taková byla bloncka a takovej byl psychiatr. A s těma sem Slapy ukončila. A každýho z nich jsem si upravila do svýho „superhrdiny“. O tom bude finální díl, kterýho se sama bojim. Nerada se totiž loučim.  

Teď už v lázních nejsem. Od tý doby jsem nepila alkohol, což je těžký víc, než by jeden tušil a taky jsem zatím každej den brečela. Ale to teď přehánim, protože jsem pryč teprve třetí den. A jsem dost zvědavá, jak budou vypadat ty dny další. Looking forward. #NOT

Sdílejte…

Štítky