Úvod / Cestování / Kurevský horko podlitý ouzem

Kurevský horko podlitý ouzem

28. 7. 2018 Cestování
Zrzka na cestach

Jeden z mých minulých článků byl o překonávání sama sebe i komfortní zóny a protože mám ráda lineární posloupnost, tak na to dneska navážeme. Zmiňovala jsem, že k smrti nenávidím výšky, k čemuž mám super poznámku. Teda ona moc super není, ale já ji každýmu cpu, takže i vám – dvakrát jsem stála pod Eiffelovkou a dvakrát na ni nešla, protože strach. Zas mám aspoň důvod se do Paříže vrátit a když nad tím tak přemýšlím, Paříž na jaře by mohla být nádherná…

Naštěstí už ale nejsem tak blbá (mladá furt jo, že jo!) a na strach se neohlížím. Takže po měsíci v Albánii, kde jsem kromě ráje našla i pavouky, krysy, hady a ty nejhorší monstra – Čechy na dovolený, přišel čas čelit dalšímu strachu. Létání. No, ale předtím jsem se musela dostat na letiště.

Z jihu Albánie – konkrétně z Himary – jezdí každé ráno autobus směrem do Athén. A ty vole Athény potřebuješ! Každopádně teda můj milovanej albánskej šéf byl tak hodnej a slíbil mi, že mě do Himary odveze. Ve tři ráno. V devět předchozího večera jsem seděla na baru a se všemi se loučila, slzičky sem, panáček tam. No a když se sejde holka z Čech, pár Němců, Mexičanka a Albánci, může se stát, že to skončí tak, že se místo ve tři proberete v devět a to ještě na pláži. Jasně, že už kolem byli turisti a sluníčko mi vypálilo fleky na ksicht. A jasně, že jsem nedala vědět na booklý ubytko v Athénách a tam mi ta noc spolka sto éček. No, co už. Party to byla dobrá. A druhej den jel autobus znova.

Naivně jsem myslela, že nejhorší část bude dostat se do toho autobusu. Po čtyřech hodinách na hranicích, návštěvě tureckýho záchodu, dvojího prohrabání krosny a jednoho posrání od ptáka jsem změnila názor. Ale!

Po 16 hodinách jsem si konečně dala sprchu a vyrazila do města. Asi po 350 metrech si moje břicho řeklo, že už mě má dost a že zkusí, jakou bolest vydržím, držela jsem se dalších 350 metrů – akorát teda směrem na byt. Ale zase mi zbylo víc energie na druhý den! A Athény…

Já nevím, možná jsem zaujatá, protože jsem tam potkala skvělý lidi, ale až budu utíkat z Čech, přes tohle město to vezmu. Dostaly mě tak moc, že jsem další dva dny zapomněla jíst. Já, která si připravuju svačinky i k posteli, kdybych se v noci vzbudila s kručením bříška. Pít jsem ale nezapomněla. Teda chlastat myslím. Je tam nějaká umělecká čtvrť, kde se dá do rána pít. Na obrubníku. Plechovky piva. Jo, nemáte kam chodit čurat.

Metro na letiště a můj hysterickej pláč k sobě od jednoho rána ladí jako lži a česká vláda. Každopádně teď bych vám ráda sdělila další výčet toho, proč a jak překonávat svoje strachy, konkrétně ten z létání, jenže já měla takovej hlad a kocovinu, že jsem si to ani neuvědomila a přistála v Sofii. A tam jsem teprve dostala pádnej důvod brečet.

Záhy jsem pochopila, že nejhezčí je na Sofii letiště. A taky jsem pochopila, že hotelovej pokoj neobývám sama. To v momentě, kdy si veškerá elektronika začala dělat, co chtěla a já další 4 noci nemohla spát. Jako vždy mě zachránila moje máma, nebo teda dobrý vychování, co mi dala.

Prostě jsme si s tím duchem promluvili, rozdělili si postel a všechno bylo fajn. Když jsem pak zas odjížděla s vidinou celýho dne po letištích a letadlech, skoro se mi po tom mrtvým ruským důstojníkovi začalo stýskat. Ale už v metru jsem byla ráda, že z toho města mizím a to dokonce do země mi zaslíbené, do Irska.

Zrzka na cestach
Sdílejte…

Štítky