Úvod / Lifestyle / Ze života kravaťáka | Korporátní Titanic – 1. díl

Ze života kravaťáka | Korporátní Titanic – 1. díl

27. 6. 2018 Lifestyle
Kytarista Kravatak

Víte, jak se vždycky v těch dokumentech o leteckých katastrofách nebo Titanicu popisuje řetězec událostí, které nakonec vedly k tragédii? Tak o podobnou rekonstrukci jednoho takového korporátního neštěstí se nyní pokusím.

Tenkrát bylo všechno od začátku nějak špatně. I za normálních okolností despotický Vůdce byl již druhý týden na brutální hubnoucí dietě, která se u něj projevovala cholerickými záchvaty a podezříváním všech ostatních, že neustále jen žerou, případně „prožírají firemní peníze“ (ne to druhé opravdu nemá nic společného s jídlem).

Ke vší smůle jsem byl s kolegou poctěn absolvovat cestu na místo setkání s Vůdcem v autě. Po půl hodině mlčení Vůdce vytočil číslo na svou asistentku, u které vyžadoval naprostou oddanost.

Tůůůůůů, tůůůůůů, zní z repráků auta přes handsfree.

Tůůůůůů, tůůůůůů, každé další zazvonění zní zlověstněji než to předchozí. Kolega se vzadu začíná nenápadně zasouvat pod sedačky.

Tůůůůůů. Tak už to proboha zvedni, pomyslím si. Bude to lepší pro nás pro všechny…  Tůůůůůů.

Vůdce zavěsí, nadechne se a smířlivým hlasem povídá: „Já se vsadím, že zase žere… Všimnul jste si, jak je poslední dobou tlustá?“ aniž by čekal na odpověď, pokračuje a postupně zvyšuje hlas. „Já se vsadím, že právě stojí v kuchyňce a láduje se tam nějakou bagetou!!“ Je mi trochu trapně a tak se snažím předstírat, že se mě rozhovor netýká.

„Až sežere bagetu, tak se nacpe nějakým dortem!!! Vždyť už je nafouklá jak balón, všimnul jste si toho taky???!!! Tak všimnul nebo ne??!!!“ rozpačitě kývnu hlavou a ve zpětném zrcátku pozoruji kolegův bledý ustrašený obličej. Nyní už autem doslova hřmí Vůdcův hlas.

„Až jednou nechám otevřený okno od kanceláře, tak z něj normálně vyletí, nebo ne vyletí, ona rovnou praskne!!!!!“ Mám dojem, že kolega vzadu šátrá po klice a snaží se z auta vystoupit, zbaběle chce využít toho, že právě jedeme pouze 40 km/h.

Po monologu následuje další dlouhé ticho. Z ničeho nic už zase klidným hlasem povídá: „Zácpa. Budeme mít zpoždění, zavolám to svému Zástupci.“

Tů.  „Ahoj, poslouchám, co potřebuješ?“ ozve se ihned po prvním zazvonění bojácný hlas Zástupce.

Vůdce: „Ahoj, už jste na místě a pracujete?“
Zástupce: „No, víš, my si zatím dáváme kafe a čeká…“

V tu chvíli odbočíme do ulice, která je kompletně rozkopaná a neprůjezdná.  

„DOPRDELE!!!“ zahřmí Vůdce.
Zástupce vyděšeně koktá: „O-o-okamžitě z-začínáme, s-s-spolehni se.“
Vůdce: „Ne, to nebylo na tebe, je tu nějaká uzavírka, ale začněte bez nás, přijedeme později.“

Po krátkém přivítání a ubytování nastal čas večeře. Kdo by čekal, že se Vůdce u večeře uklidní a začne sršet dobrou náladou, ten by se nemohl více mýlit. Vůdce na dietě se příliš nerozšoupnul: „Dám si zeleninový salát! Bez oleje, bez sýra a bez oliv, i ty mají v sobě nějaký tuk.“

Zatímco zbytek osazenstva složeného ze 14 lidí, mocně podporovaný žoviálním Majitelem restaurace, si objednával vybrané lahůdky z jídelního lístku a vzduchem létaly objednávky „dám si jako předkrm kachní paštičku a pak koleno“ nebo „pro mě gulášovku a žebra“. Vůdce vše přecházel s trpkým úsměvem.  

Podobná situace, ještě umocněná tím, že Zástupce ten den slavil narozeniny, se odehrála i při pozdější objednávce alkoholu. Vůdce vypil k večeři jednu deci bílého střiku a otráveně oznámil, že jde spát a uvidíme se v 8:00 ráno na začátku prezentace.

Chvíli po jeho odchodu se restaurací začaly šířit zvuky slibně se rozjíždějící kalby.

Pokračování příště…

Sdílejte…

Štítky