Úvod / Leccos / Krátké kalhoty, slunce v duši

Krátké kalhoty, slunce v duši

5. 10. 2018 Leccos
Blondata Behna

Pamatujete si, jak se vás dospěláci ptali, čím chcete být, až budete velcí? Já chtěla psát. A taky tančit. Tančit na pódiu, po parketu a na vlnách žurnalistiky. Tančit mezi fantazií a realitou a pak ty „kroky“ přesunout na papír…

Nevím, jestli si naši mysleli, že je to dobrý nápad nebo že je to špatný nápad nebo jestli nad tím vůbec přemýšleli. Ale rozhodně nebyli proti. Proč taky. Novinářů si vážili a tancovat chce asi každá malá holka. Myslím, že pro každého rodiče je příjemný pocit, když se jeho dítěti splní sny. I naši jsou rádi. A podporují mě. Ale za poslední rok, bohužel, padla u rodinného oběda (nejednou) věta: „A nechceš teď psát o něčem jiném, než o té politice?“ Co je silnější pocit rodiče vůči dítěti než hrdost? Strach. Ale promiň, mami, ráno jsem vytančila ke skříni, ohrnula si kalhoty a začla psát. A ujistila se, že tohle nebude článek o módě nebo počasí, ale o době, kdy ses o mě nemusela bát za to, že dělám, co mě baví.

Byla jsem hodně zvědavé dítě. Ale tak které není, že jo. Tátovi jsem chodila pro noviny a cestou zpátky neustále zakopávala, protože jsem si je četla za chůze. Všechny novinářky jsem si představovala jako Lois ze Supermana. A každý novinář byl teda logicky Superman. Ráda jsem se bavila s lidma. A nejvíc nejradši s cizinci. Což mi teda, narozdíl od té zvědavosti, nezůstalo. Hrdě jsem říkala, že bydlim v Praze a že ta je v tom státě, co umí hrát hokej a pan prezident je Václav Havel. Díky té druhé informaci došlo k souhlasnému pokývání hlavou a uvědomění, že to teda není Rusko. A pak jsem se podělila o to, že pan prezident píše a že já taky jednou budu psát. A že budu jako on. A taky trochu jako Lois a Superman. Bavila mě historie a literatura. Bavilo mě sledovat novoroční projev a naši mi nebránili. Nebáli se nechat zapnutou televizi. Vlastně se víc báli, že si nová sprostá slova přinesu ze školy než že bych je mohla pochytit z televize. Většina věcí mi vydržela až do dospělosti. Jen se tedy přiznám, že vedle plakátu Supermana už si nepověsím fotku pana prezidenta. Přesněji – ne toho současného. A opět na to můžu říct snad jen – bohužel.

Představte si malou holčičku, co má buclaté tváře a žluté triko s komiksovým hrdinou. Pusu od čokolády a na klíně knížku. Představte si, jak vám vypráví, že až bude velká, bude psát do novin, jako Lois a taky knížky, jako pan prezident. A teď si představte, že jí budete muset říct, ať si to rozmyslí, protože až bude velká, tak lidi neuvidí za novinářem Supermana, ale blbouna nejapného. A že pan prezident nebude psát knížky, ale že jí řekne, že je škoda, že lidi jako ona a Lois někdo dávno nevyhubil jako toho blbouna nejapného. Nikdo to té malé holce neřekl. Naštěstí.

Nikdo tehdy netušil, že by se něco takového mohlo stát. A ta malá holka by vlastně ráda teď psala o počasí a délce kalhot, ale ono jí to nedá. A asi se dozví, že je blbá sluníčkářka a že by měla raději třeba stát u sporáku než psát o něčem, čemu stejně vůbec nerozumí. A asi její máma, až jí dojde, že tohle vážně nebude článek o módě, trochu svraští čelo a zhluboka se nadechne, protože vytuší, že té její dceři někdo napíše slova, co zrovna nepohladí po duši. A to každou mámu bolí. Ale já vim, mami, že v těhle místech už se usmíváš a jsi ráda, že tenkrát se na Hradě nepálily trenky a že mi nikdo neřekl, ať si to rozmyslím. Že tenkrát mě náš prezident inspiroval a nezastrašoval. Tak mi to promiň a neboj, vždyť já stejně nejsem žádná novinářka. Ale pořád jsem ta holka, co za nima vidí Lois a Supermana a co si jejich práce váží.

Mimochodem, víte, že letos je Supermanovi už 80 let? To je o dva méně, než by dnes bylo mému prezidentovi…

Sdílejte…

Štítky