Úvod / Ona / Kecy mojí matky | Dochvilnost

Kecy mojí matky | Dochvilnost

26. 2. 2018 Ona
kecy mojí matky

Chodit včas není moje silná stránka, uznávám. Snažím se na tom zapracovat a myslím, že občas se mi to i daří. Ale co se týká docházky na návštěvu rodičů, je to se mnou tragédie. Buď se zdržim doma nebo v práci nebo cestou v krámě… Pro mámu je to ale další téma, které jí dělá lepší den.

„Tak co je k obědu?“
„Byla ryba.“
„Jste mě přece zvali na oběd. A on už neni?“
„V době oběda byl oběd. Zvali jsme tě na druhou a, protože bylo jasný, že přijdeš nejdřív v pět, tak tvoje oblíbené kuře děláme až k večeři.“

Tohle je vlastně celkem dobrá taktika. To se musí nechat. Ono jak má člověk pocit, že mu nic neuteče a že naši nebydlí v maringotce, aby se mezi druhou a pátou odpoledne přesunuli na jiný konec republiky, nežene ho to ku spěchu…

„Mamko, tak v kolik to začíná? Posloucháš mě?“
„Neruš, počítám.“
„Co prosim tě počítáš? Talíře? Zase…“
„Počítám, v kolik to začíná v tvém časoprostoru.“

Před rokem k narozeninám jsem dostala hodinky. Hezký. Skvěle mi ladí k oblečení a myslím, že na ruce vypadají přímo fantasticky. Mým blízkým to navíc přišlo jako skvělý nápad, jak mi pomoct s orientací v čase. Přece když budou hezký, budu na ně ráda koukat a budu tak neustále mít na očích, kolik je hodin. Jenže já si je třeba zapomenu přeřídit nebo…

„Můžeš mi říct, na co máš teda ty hodinky věčně na ruce, když stejně chodíš úplně mimo?“
„No jdou mi ke kabátu dneska.“
„Ukaž to… Hele! To neni normální! Vždyť nejdou! Ty nosíš nefunkční hodinky?“
„No… Vybila se baterka. Asi.“
„To je jako když vidíš prázdnou sklenici na vodu a mokrý flek na koberci. Normální člověk řekne, že to vylil. Ale slečna řekne – ta voda se vylila. Asi. Jenom čekám, kdy přijdeš s klíčema, co nepasujou do zámku, ladí ti víc k hodinkám. K těm, co nejdou!“

Sdílejte…

Štítky