Úvod / Ona / Kecy mojí matky | Co je doma, to se nepočítá

Kecy mojí matky | Co je doma, to se nepočítá

7. 3. 2018 Ona
kecy mojí matky moje výhody a nevýhody

Práce je pro mojí mámu něco, kam vstáváme v pravidelné dny a odcházíme do ní i z ní v pravidelné hodiny. Pokud jeden den vstáváte v 6, jiný v 9 ještě ležíte a někdy nevstáváte vůbec, strašně to narušuje její vnitřní vesmír a tradice. A vaše práce se tak stává něčím zcela nepochopitelným a imaginárním…

„Stejně nechápu ten houm ofis.“
„To je běžná věc. Má to dnes jako variantu spousta firem a hodně lidí to využívá.“
„Tak třeba Maruška nikdy houm ofis neměla!“
„Maruška je taky zdravotní sestra.“

Samozřejmě, že ví, že ty články, co si čte v novinách a na internetu, musel někdo napsat nebo ty stránky musel asi někdo nějak vymyslet a nakódovat. I chápe, že notebook je věc přenosná a lze jej používat téměř všude, ale pořád si nedokáže vysvětlit, že se tomu pak normálně říká práce a lidi jsou za ni ohodnoceni naprosto stejně jako pekaři, co opravdu musí ten chleba péct v pekárně nebo pošťačka, která opravdu musí obejít svůj blok (i když tady by člověk řekl, že si taky občas hodí home office).

„Táta taky dělá na počítači a když je doma, tak je doma a hraje na něm bonbónky. Pracovat musí v práci. Já taky. To je normální přece.“
„Tak tátova firma asi home office nemá mezi výhodama a nebo je vážně nutná jeho účast v kanceláři.“
„No. Nebo třeba dávají houm ofis jenom lidem, co je nechtěj v kanclu. Proto ho máš ty. To už dává smysl.“

Dřív jsem měla dojem, že nároky má moje máma hlavně na to, abych dělala ve firmě, co dobře zní a měla pozici, co umí vyslovit a lidi vědí, co znamená a je to něco u čeho lze prohodit dlouhé a uznání znamenající „hmmmm“. Dnes mám dojem, že její svět je v poklidu, pokud mám svou židli, čas, ve který mám být na značkách a ideálně aby se výsledek mé práce dal sníst, osahat nebo někde koupit. Zvláštní ovšem je, že i ona jednu ze svých prací dělá z domova a to je něco jiného a tam se to nepočítá. Samozřejmě.

„Ale ty přece taky děláš z domova dvě hodiny denně.“
„No tak to je něco jiného. To mám klienty. Přesně od 14 do 16! Na to nemůžu mít kancelář.“
„Ale je to práce a děláš ji doma.“
„Každopádně tady se teď nebavíme o mé práci doma, ale o tvym houm ofisu! Nemotej dvě věci dohromady!“

A tak je to pořád. Ale kdo jí to může mít za zlé. Táta chodí už přes 40 let do stejné firmy, odchází na minutu přesně z domova a jen velmi výjimečně se stane, že by se tam zdržel déle, než nařizují „píchačky“. Ale ono to tak asi je. Nemůžeme nikdy vzájemně pochopit celý svůj mezigenerační vesmír. Zase o čem bych psala, kdyby jí bylo všechno jasný a nic ji nerozčilovalo, že jo.

Sdílejte…