Úvod / Ona / Kdo tam dal ten banán?

Kdo tam dal ten banán?

17. 9. 2018 Ona
Zrzka od vedle

Psal se 14. duben 2018. Tenhle den vstoupil možná více do našich srdcí, než do historie, ale to mu neubírá na důležitosti. Mezinárodní den banánů, taky známý jako KurvaKdoTamDalTyBlbýBanány?! Celý tenhle svátek vznikl celkem nenápadně, nečekaně, prostě došly borůvky zbylé ještě z Mezinárodního dne DoPrdeleZaseModrejFlek. Já vím, že jsem říkala, že články z cest končí, ale když mně bylo dneska zas strašný horko, a tak jsem vzpomínala na Norsko…

Ráno jsem vstala rozmrzelá z toho, že musím cvičit, rozmrzelá z toho, že musím vstát, snídat, obléknout se, sednout na metro a jet do práce. Protože horko. Furt. A to je září. A tak jsem se přenesla do dubna v Oslu, do deseti stupňů a tajícího sněhu… Teď je takovej ten zasněnej záběr, na jehož konci se dostaneme do jiný scény.

Ložnici jsem měla naproti koupelně, takže jsem se neobtěžovala nějakým oblékáním, což znamenalo, že mě někdo nahou zahlédl tak 6 krát týdně, především jeden spolubydlící, který si už pár dní nezavíral dveře a taky přesunul stůl tak, aby viděl na chodbu. Zvláštní, nevím, proč to udělal… Ještě poslepu jsem chtěla přeběhnout do koupelny, jenže jsem rozšlápla něco měkkého. Očekávala jsem nechutný zápach psí nadílky, to, že jsme psa neměli, moje myšlenkový pochody nezastavilo, ale chodbou se místo toho rozlila sladká vůně.

Jsem člověk, co má svoje zvyky, má své rituály a bez nich nedá ani ránu. Teda tu ránu vlastně dám – hned prvnímu, koho potkám. Ale to je vedlejší. Můj ranní rituál je následující. Zamáčknu budík, prokleju svět, nechám odtočit studenou vodu ve sprše, prokleju svět a manuálně si zkouším otevřít oči, ve sprše si vyčistím zuby, zacvičím si – to už mimo sprchu, najím se, prokleju svět, najím se radši znova, obléknu se, prokleju svět, najím se. K Banánovému dnu náleží hra, pointa je šokovat a mást ostatní jen za pomocí banánů.

Takže si to sečteme. Ten den jsem svůj ranní rituál ozvláštnila tím, že jsem rozšlápla banán, další jsem rozsedla ve vaně, další tři sprchu se mnou přežily, jedním jsem se zkusila učesat. Dva jsem smíchala s mangem a snědla, dva jsem hodila do kabelky. Jeden jsem našla v botě a dalších 17 na jídelním stole. Těch stolů jsme měli víc. Ne, Daniel Nekonečný tam v noci nebyl. To jenom kluci vyjeli na dumpster diving.

Když se stanete členem téhle mezinárodní rodiny, zjistíte velmi brzy, že lowcost life může být větší sranda, než jste čekali. A taky si zavzpomínáte na starý, dobrý časy, kdy jste po sídlišti zdrhali policajtům. Žít v Norsku bez norskýho (nebo jakýhokoli jinýho) platu, totiž ještě neznamená, že můžete žít i bez jídla. A tak si tak dvakrát, třikrát týdně v noci nasadíte kukly (to už si dělám srandu), nasadíte si rukavice a jedete do vedlejšího městečka prohrabat kontejnery. Pokud chcete ovoce a zeleninu, jeďte do Remy, pro maso zase do Extra. A na všechno ostatní je tu Holdbart, Mastercard už jsem měla bloklou. Holdbart je obchod s prošlým zbožím. Když si po sobě tyhle řádky čtu, je mi až ouzko, ne že by to byl napsaný zas tak zle (i když umím to i líp), ale z představy kolik lidí právě tohle odsuzuje.

Odpřísáhnu na svoje vlasy, a na těch si dost zakládám, že potraviny, který najdete v norských kontejnerech, jsou v lepším stavu než ty, který kupujeme v Čechách. Na to jsem myslela zrovna včera, když jsem chtěla koupit okurku a nabídnut mi byl zelenej sliz v plastový šprcce. V Norsku je možný najít všechno – avokáda, manga, rýži, lososa, ale tehdá v noci to byly hlavně banány. Rovných devět kilo banánů. Na jejich počest byla složena píseň a přejmenována naše skupina na Facebooku. Medvěd, který spal v dětské postýlce, si ze spánku taky trs držel. Proč jsme měli v obýváku dětskou postýlku s plyšákem, rozebírat nebudu.

Věděli jste třeba, že v banánech je obsažena kombinace aminokyseliny tryptofan a vitaminu B6? Právě tahle kombinace pomáhá tělu vytvářet serotonin a přispívá ke zlepšení nálady, což se v zemi bez chlastu vždycky hodí. Ale teda na mojí spokojenost víc než banány zdarma, fungovaly pašovaný piva z Polska.

A stejně – co si budem, to poctivý český řezaný, který jsem pila, když jsem tyhle řádky psala, mi za to horko u nás stojí.

Sdílejte…

Štítky