Úvod / Leccos / Doma je tam, kde se směje srdce

Doma je tam, kde se směje srdce

5. 9. 2018 Leccos
Doma je tam, kde se smeje srdce

Tenhle článek píšu z pohodlné židle. Sedím u stolu, na kterém jsou čerstvé květiny a v ložnici voní vyprané prádlo a oblíbená vůně do bytu. Tenhle článek píšu doma. Celý život přemýšlím, co to vlastně doma je a jestli jsem to někdy našla. Já ale měla a mám šanci hledat a ptát se a pak budovat. Tenhle článek píšu tak nějak smutně šťastná. O těch, co nemůžou být doma a tak mají doma tam, kde jim někdo otevře ne dveře, ale hlavně náruč… Pro ty, co mají náruč otevřenou.

Děti věří na víly, na jednorožce (tak každej příčetnej člověk samozřejmě ví, že jednorožci existujou, jenom jsou někde dobře zašití, ehm), na draky a princezny. Taky jsem věřila. A po třicítce jsem zjistila, že víly vážně jsou. Nemaj křídla a nežijou v lese. Vlastně by si je člověk málem spletl s obyčejným člověkem. A některé víly jsou dokonce muži. Nezbláznila jsem se a ani u psaní nepopíjim gin. Byla jsem s těma vílama týden v jednom domě. Kousek od Blanických rytířů (ptala jsem se, jestli si nemyslej, že už přišel jejich čas, ale prej nic – sakra).

A s náma tam bylo padesát dětí, které mají všechno, co k dětem patří – radost z maličkostí, fantazii, jiskru v oku a slabost pro zmrzlinu. Vlastně mají skoro všechno. Nemají totiž domov. Ty nejkřehčí roky života tráví v dětských domovech. Můžete jim dát telefon, oblečení nebo bonbón navíc, ale tu největší radost vidíte, když je obejmete. Nebo když ty starší vyslechnete a podpoříte. Skromnost a pokora jsou věci, co jim nechybí. Nebudu vám lhát. Nenechala jsem na táboře jen spousty náplastí na odřená kolena, ale taky kus srdce. Vlastně pořádnej kus. Každý dítě si totiž odvezlo trochu. A já jim za to děkuju. A hlavně děkuju lidem z neziskové organizace Dobré víly dětem – protože pro tyhle děti něco dělají 365 dní v roce. A taky že mě vzali s sebou a pomohli mi pomáhat. Navíc pomáhat způsobem, který nebolí, ale těší!

Tenhle článek taky píšu s velkým díky vám všem, kdo jste pomohli. Díky každýmu, kdo nám napsal vlídný slovo, kdo poslal nějaké finance nebo dárky. Kdo daroval fotoaparát, svůj čas na sdílení tweetu nebo i na čtení tohoto článku. Díky Martinovi Kafkovi, že zařídil prohlídku hasičskýho auta. Díky našemu grafikovi Davidovi, že pro děti zařídil jízdu „superkárou“. Díky Vláďovi, co se přihlásil přes twitter a odjel s náma jako dobrovlník. A taky díky těm, co třeba teprve pomůžou. Prozradim vám něco, co vás třeba i trochu nakopne. Stačí strašně málo! Stačí třeba jenom poslat pohled na adresu některého z domovů. Stát se dobrovolníkem. Místo kafe a cigaret poslat příspěvek. Napsat malé nebo velké díky na adresu lidí, co dávají čas, lásku nebo finance těm, co to potřebují. Vrátí se vám to. Dobrý pocit dá člověku víc, než to kafe. A dokonce víc, než sklenice prosecca. Co sklenice. Láhev nebo klidně karton.

Občas jsem si vyslechla poznámku, že mě někdo obdivuje, že jedu s „těmahle“ dětma na týden na tábor. Že jsou přece problémový a některý i kradou. A že nemaj budoucnost a hrozně zlobí. Jo, zlobí. Stejně jako každý dítě. A ten zbytek? Dva moji bráchové vyrůstali část života v dětském domově. Z jednoho je milující otec tří dětí, partner, dobrý brácha i syn. Druhý má vlastní firmu a dává práci několika lidem. A i oni byli před několika lety „tyhlecty“ děti. Můj synovec a neteř byli od narození v kojeňáku. Pak si je našla moje ségra. Teď jejich máma. Teda vlastně – oni si nás vybrali, jak rádi říkají. A já vim, že i když jsou to „tyhlecty“ děti, tak je čeká dobrá budoucnost. A že nezlobí o nic víc a o nic míň, než jsem zlobila já nebo třeba ty, co si tohle teď čteš. Zkuste nemít předsudky. Zkuste taky nelitovat. Zkuste ty děti podpořit a podívat se na ně tak, jak se dívají  oni na nás a na svět, ač jim nebyly rozdány ty nejlepší karty – čistě, s vírou a důvěrou. To je totiž taky dobrý skutek. A dokonce nic nestojí.

Já jdu vyhodit ty kapesníčky. Asi alergie, ehm. A pomalu přichystat další akci pro děcka. Pracovně zábavný víkend. A kde jinde, než na místě, na kterém je náruč otevřena vždy a každému – hezky je zavezu Ke Kořenům. A za to díky Honzovi a Jitce, že si nás tam na víkend vezmou!

Už fakt končim, stejně na to skoro nevidim. Tak díky za váš čas a kdo ví, třeba to někomu pomůže pomáhat…

Sdílejte…

Štítky