Úvod / Cestování / Kde se píšou dějiny

Kde se píšou dějiny

22. 8. 2018 Cestování
Mise Cambridge

Sedím v hospodě, piju pivo za pět liber, a zírám na prázdnou stránku. Když jsem sem šla, věděla jsem, o čem chci psát, ale myšlenku jsem ztratila někde mezi kopečkem mátové zmrzliny a prohlížením klobouků na tržišti. Ze zdi na mě křičí cedule, že tohle není jen tak ledajaká hospoda, tady roku 1953 Watson a Crick oznámili objev DNA, tady se psaly dějiny. Takže to by bylo, aby se tu nenapsal taky jeden článek.

Možná jsem vám jen chtěla říct, že už jsem zase na Britských ostrovech. Vím, moc dlouho jsem se doma neohřála. Tentokrát jsem se ale místo do Severního Irska vydala do Cambridge, města, které se může pyšnit pravděpodobně nejvyšší koncentrací pamětních desek v zemi. A taky jednou docela slušnou univerzitou, kde teď trávím měsíc na stáži.

Abych pravdu řekla, ještě jsem se s tím tak docela nesžila. Cambridge mi vždycky připadala víc jako škola z filmů, než jako reálné místo. Univerzita, kde se zastavil čas, kam chodí mladí muži s motýlkem a koženou brašnou, a kde děvčata s mašlí ve vlasech v parcích vášnivě diskutují o francouzské poezii. Teď mám najednou heslo od místní WiFi a masivní dřevěné dveře otevírám čipem, který mám pověšený na klíčích.

Co víc, po otevření těch dveří člověka nečeká žádná replika interiéru Bradavic, ale vlastně úplně obyčejná chodba s letáky o třídění odpadu a tři měsíce starou pozvánkou na studentský společenský večer. Univerzitu totiž nedělají interiéry, ale lidi. Možná proto jsou všude ty cedule – aby se na to nezapomínalo.

To ale neznamená, že Cambridge jako taková není krásná. Je. Jedna honosná stavba střídá druhou. Pod mosty proplouvají pramice, které se místo veslováním pohánějí odpichováním ode dna, a když má člověk dost městského ruchu, může si jít odpočinout do parku, kde se poklidně pase stádo krav. Idylka. Zvlášť letos, kdy na nebi není ani mráček, zní vyprávění o typických anglických deštích jako bohapustá pověra.

Mezi vší tou historií je taky nespočet kavárniček a hospod, klubů, barů a vůbec všeho. Do ospalého univerzitního městečka má Cambridge daleko, ve dne i v noci, a není to jen díky davům turistů. Dá se tu běhat, plavat v řece i vyrazit na pěší výlet do některého z okolních měst. Ze všeho nejvíc se tu ale dá jezdit na kole. Cambridge je totiž město cyklistů. Říkám si, že tohle je jedno z těch míst, kde bych zvládla žít. A není to jen proto, že pokoj, který mi tu přidělili, je asi tak stejně velký, jako celý náš brněnský byt.

Přes den se prohrabuju vědeckými články, večer pak na střeše s lahví piva pozoruju západ slunce a diskutuji o Turingově testu nebo o tom, v kolika jazycích existuje slovní spojení „okurková sezóna“. Užívám si, že mi nic nechybí. A v duchu se směju představě, jak by moje patnáctileté já protáčelo oči, kdyby vědělo, že polovinu svých posledních prázdnin dobrovolně trávím prací.

Ale jen si počkej, holka, nakonec se ti to bude líbit.

Sdílejte…

Štítky