Úvod / Leccos / Kalamář a pero

Kalamář a pero

6. 9. 2018 Leccos
Zrzka od vedle

KPZ. Kápézetka. Takový ta krabička posledního přežití. Kdybych nějakou měla, byla by to černá taštička, co bych házela z kabelky do kabelky. Byl by tam nůž, protože nikdy nevíš, kdy si potřebuješ ukrojit něco k jídlu nebo kuchat žábu. Co je? Jsem z vesnice… Zapalovač a lžička. Ne, nechci někde pokoutně fetovat, ale zapalovač je super icebreaker a lžička se hodí na zmrzku!

Rtěnka, litr v hotovosti, kondom, tampon, zubní kartáček, parfém a kapky do očí. Ty kapky jsem nikdy nepoužila, ale přijdou mi cool. Každopádně já jsem bordelář a taštičku nemám, takže tyhle věci mám naházený v tý nechutný směsi na dně každý kabelky. Hele, vážně, moje kabelky potřebují odvšivit, odblešit a zapálit.

Tohle jsou zhruba věci, co mi už stokrát zachránily život (nebo aspoň večer). Ale někdy ani ta nejlepší rudá rtěnka nepomůže, což by teda měla vzhledem k tomu, jak je těžký najít v obchodě aspoň průměrnou. Jsou momenty, kdy si musíte pomoct sami. A většinou hned následující ráno. To je takovej fyzikální zákon; čím lepší byla noc, tím horší to ráno bude. Touhle barovou metaforou (a barovou proto, že v ničem nejsem tak dobrá) se snažím popsat, jak těžkej může být návrat do reality.

Nemůžu mluvit za všechny, ale za sebe můžu říct, že je úplně jedno, co ten obláček, ze kterýho letíte dolu, bylo. Dole si prostě rozbijete hubu a nějaká dobrá duše vám ještě nakope prdel. Já takhle doletěla, doslova, z cest a uvědomila si, že najednou nemám byt, práci ani peníze (ale mám moc hezký boty.. a to.. vzpomínky). Rozbitá huba – v naší metafoře kocovina. Teď přichází moment, kdy zapnete mobil a na netu už koluje video toho, co jste v noci dělali. A taky máte prázdnou peněženku a rozbitej mobil – v realitě mě odkopl chlapec.

Zrzka od vedle

Ptáte se, jak tohle souvisí s kápézetkou? Úplně jednoduše, mám totiž taštičku na kreténský situace. Nebo spíš takový lepidýlko. Ale nejdřív jedna rodinná backstory. Vyrostla jsem prakticky jako jedináček v domě, kde nehrála hudba, bylo ticho. Měla jsem panenky, autíčka, mapy a knihy. První jmenované mě nezajímalo, a tak jsem si představovala, že autíčkem jezdím po mapách a vymýšlela si příběhy, jaký je asi svět. Časem jsem ty příběhy začala číst a ještě později žít. Ale útěky do mých příběhů tu budou, dokud tu budu já. A to je přesně to moje lepidýlko, prostě být součást příběhu, číst ho, fandit hlavní postavě, ale zas tak moc to neprožívat. Mít to na háku.

Někdo, a já si nemůžu vzpomenout kdo, se mě zeptal, v jaké části mého příběhu jsem v ten moment byla. Ten člověk mi pomohl ze všech nejvíc, já si totiž vzpomněla, že se nemusím nechat vláčet cizím perem, číst příběh, který píše někdo jiný a sledovat, jak se hlavní postava potácí, ale že můžu pero čapnout a vyškrtat pár pasáží, přepsat to a hlavně se zvednout. I v tý kocovině. No a nebo si kousek toho obláčku nechat, že jo. Jdu někam ukradnout mapu a naplánovat první cestu, až si olížu rány!

Sdílejte…

Štítky