Úvod / Ona / Kabinkové peklo

Kabinkové peklo

6. 4. 2018 Ona
Kabinové peklo

Před pár lety jsem vyměnila plný botník a hromadu šatů za nádherný mikrobyt na Vyšehradě. Tehdy jsem vyházela tři čtvrtiny botníku a polovinu šatníku. Jestli to bolelo? Vůbec. Strašně se mi ulevilo. Od té doby provádím podobnou čistku dvakrát ročně.

Líbí se mi, že zvládnu všechny svoje věci sbalit během dvou hodin a přestěhovat v osobním voze. Ne, že bych nějaký měla, ale když bych si půjčila kárku a zapřáhla za ni Fridu, tak bychom to asi taky zvládly. Pokud se člověk stěhuje skoro každé dva roky, dost to ocení. A taky odpadly problémky, že bych snad neměla co na sebe. Všechny víme, že problém „nemám co na sebe“ je ve skutečnosti rozhodovací paralýza. Máme až moc možností a neumíme si z nich vybrat, protože co kdyby ta padesátá nevyzkoušená možnost byla lepší. Není. Ale to ví jen to vaše já, které zrovna nemá PMS.

Blbý je, když už fakt nemám co na sebe. Když to přeženu s jarní čistkou, oblíbené šaty poliju červeným vínem tak, že už se to nedá nijak zachránit, roztrhnu si při taneční otočce na koncertě džíny tak, že by mě i Johnny Rotten pozval na panáka, a všechna trička už jsou do kategorie na lítačku. Do toho přidám řeči o tom, že přece neustále šetřím a že bych si měla taky někdy udělat radost. Hezky po holčičím. Koupit si něco hezkýho na sebe. To je přece jednou za čas potřeba! Budu se cítit moc hezky, zvedne mi to náladu, dostanu novou práci, muži mi budou posílat květiny a tak.

Takže jdu celá nadšená do obchodu, optimisticky si naberu deset kusů oblečení a mířím ke kabince. Tam mě paní stejně optimisticky zastaví s tím, že do kabinky si můžu vzít maximálně pět kusů. A že to musím hlásit. Tváří se jako Gandalf a rozhodně mě taky dál nepustí. Půlku věcí odkládám, radostně skočím do kabinky a rošťácky na sebe mrknu do zrcadla. Mrknutí mi oplácí opupínkovaná bílá zombie s černými kruhy pod očima. Kdo to osvětlení do kabinek vymýšlí, sakra?!

Kolumbie

No nic, sundavám ze sebe svetr, jenže jsem si předtím zapomněla sundat sluchátka, takže se mi samozřejmě zamotají do vlasů. Super. Svetr už mám napůl přes hlavu a nemůžu ani z něj, ani do něj. Nevidím, snažím se vytáhnout sluchátka, u čehož si vyrvu půlku vlasů z hlavy. Po deseti minutách skučení, tahání a podivných pohybů, když je celý prodejně už naprosto jasný, že v mojí kabince probíhají orgie minimálně tří lidí, se mi konečně podaří vymotat sluchátka a sundat si svetr. Zbylá polovina vlasů je pod vlivem statické elektřiny nahoru, že vypadám jak Rákosníček.

Začnu se soukat do oblečení, což je samozřejmě úplně zbytečný, protože do mnou odhadovaných velikostí se nevejdu ani palcem u nohy, nebo bych do nich naopak potřebovala přioperovat půl metru nohou. Zadek se mi nevejde do zrcadla, prsa mám na zádech, pas mám úplně jinde, než výrobci oblečení plánovali a nechápu, proč jsem si brala do kabinky růžový šaty, když růžovou barvu nesnáším.

Jsem totálně zpocená, znechucená a zadejchaná jako kdyby tu fakt probíhaly ujetý orgie. Všechno ze sebe sundám, obleču se do svých starých věcí, všechno vrátím, ze stojanu si vezmu jedny černé džíny a černé tílko. Úplně ty samé, které si kupuju už pět let. Platím, sleduju, jak prodavačka opatrně prohlíží mou kabinku a za ušetřený peníze se rozšoupnu v řeznictví na Arbesáku a ve Václavský cukrárně. Celý trauma z tlustých palců u nohy a prsou na zádech splachuju lahví červeného vína a konečně mám pocit, že pro sebe dělám něco hezkýho, holčičího. Ráda kupuju hezké věci. Ale radši do sebe, než na sebe.

Sdílejte…

Štítky