Úvod / Klubovna / Jsou dny, kdy svítá o něco dřív

Jsou dny, kdy svítá o něco dřív

5. 12. 2018 Klubovna
Tatranka

Je půl třetí ráno a já se převaluju v posteli. Sakra, jak byla ta písnička… jsou dny, kdy svítá o něco dřív… Jo! Takhle! Bezva, mně už vyhrává, takhle po ránu. Doby 5x slezl z postele a zase se přišoural zpátky. Radiátor chrochtá v úplně jiném rytmu, než by měl, a slyším reprobedny od počítače. Nevypnula jsem je.

Ale zase slyším jak netopýr! To je fajn. Akorát není fajn, že je půl třetí a já za 3,5 hodiny vstávám. No, vstávám. Usnu kolem půl šesté a pak se z postele vymotám jak roztočená káča.
Je šest a víte co, nesvítá. Je tma jak v ranci a Doby chrápe jak starý chlap.
Vyčítavě na mě kouká jedním okem, to druhé už mu slepne a ani neslyší to, co netopýr.
Líně se protáhne a jde mě čekat do koupelny.

Nevařím si kafe, ani čaj, ani si nedělám snídani. Nikdy. Ani v ta rána, kdy fakt svítá.
15 minut a jdeme se venčit. Já mrznu v sychravé tmě a Doby bloumá trochu po paměti.
U vody nám cestu zkřížil srnec. Možná, že ještě spím a tohle celé se mi zdá.
Nezdá. Nezdá, protože moje auto nestartuje a já tak burcuju sousedku, aby mi půjčila svého starého Forda.
Topení v autě nefunguje, občas nefunguje ani blinkr a v práci zjišťuju, že jsem nechala klíče od kanceláře doma. Kleju.

Kolem oběda už svítá. Inverzní počasí mě nutí pít druhé kafe a dopovat se čokoládou.
Práci odkládám a kolem oběda polykám Brufen.
Neobědvám, taky skoro nikdy. Já vím, no, jsem trochu mimo lajnu, ale tady už si taky zvykli.
Kolem druhé se vleču domů. Dneska nemá cenu něco v práci předstírat. Jak říkává kolegyně „do práce mi dneska spadl chlup.“

Vracím Forda a venčím Dobyho, který ne a ne slézt z nahřátého termoforu, který mu každé sychravé ráno chystám pod deku. Mít tak jeho život! Kdo to má tohle, full servis!
Já ne. Já sháním nějakého chlapa, který by mi odtáhl auto do servisu, protože Tatranka to jaksi sama fakt nezvládne. Zvládne cokoli, ale auto je její smrt. Nesnáším to.

Někdy k večeru, kdy už mi na seznamu skoro nikdo nezbyl, se smiluje bratranec. Kde jsou všichni chlapi, když je člověk potřebuje?! Kde jsou už milion let? Copak chci od života tolik?
Když už jsou moje nervy jak špagáty, volá mi máma. Ještě toho trochu. Ztiším hovor, nevypínám jí to. Nejsem tu. Na nose mi přistála kapka z nebe a za ní druhá, třetí. Možná, že když chvíli počkám, přimrznou mi na nose.

Přiloudám se domů. Vařím další kafe a chystám si snídani-oběd-večeři.
Jo! Fakt nežiju ze vzduchu, světe div se.
Kouknu ven a je už zase tma. Vlastně tam byla pořád, jen já na chvíli otevřela oči.

Usínám u televize a probudí mě až Doby. Jeho vnitřní budík je spolehlivější než všechny satelity světa. Venku prší a tak se Doby u popelnic otočí a jde zase domů. Co? Co to sakra… vytáhne mě ven a pak to zabalí u popelnic?! Bože to je den! Zase kleju.

Nestihla jsem Večerníček, ani zprávy. Sprcha a jde se do postele.
Hladím Dobyho po srsti a kdyby uměl vrnět jako kočka, vrněl by. Vypínám ty zatracené bedny u počítače, vypínám i radiátor, i když riskuju angínu a vypínám i tu hloupou melodii jedné písničky ve své hlavě.

Snad bude příští ráno lepší. Snad usnu a vzbudím se, až bude opravdu svítat.

Sdílejte…

Štítky