Úvod / Leccos / Jen si tak trochu probarvit den

Jen si tak trochu probarvit den

29. 3. 2018 Leccos
Jen si tak trochu probarvit den

Velikonoce od malička svým způsobem prožívám. Jako dítě z paneláku jsem sice vajíčka zdobila spíš samolepkama a s pomlázkou na mě vyběhli jen bráchové (no mám 4, tak to je skoro jako malá vesnice) a soused, ale  i tak ten velikonoční čas vnímám celý život tak trochu jinak než zbytek dní…

Stejně jako na Vánocích mám ráda přípravu cukroví, ale cukroví samotné nejim, tak u Velikonoc mě baví příprava dekorací, ale sama bych si nikdy žádnou domu nedala. Ale baví mě zastavit se, být jen tak vděčná za ten volný čas navíc. Baví mě pozorovat, jak se děti i dospělí zastaví a jsou si rovni – jsou celí od barev a fixek a rozčilují se, že ta barva pořádně nedrží nebo že neumí namalovat na skořápku obě oči stejné. Líbí se mi, jak tátové učí své syny plést pomlázku nebo ji s nimi jdou aspoň vybrat. K Velikonocům patří pestré barvy a já mám prostě tyhle dny pocit, že ačkoliv si je nepoložím doma na stůl, tak ty barvy cítím všude kolem…

Na základní škole jsem měla kamarádku, která pocházela, stejně jako já, z velké rodiny. Jeden její brácha měl Downův syndrom. Měla jsem ho ráda. Vždy mě rád viděl a ze všeho měl upřímnou radost. Myslím, že přesně to mi stačilo k tomu, abych si ho oblíbila. Celá její rodina byla věřící a tak pro ně Velikonoce znamenaly mnoho. Jedny Velikonoce jsem trávila s nimi. Ta radost, kterou její brácha rozdával všude kolem, když jejich tatínek vyprávěl příběhy inspirované Biblí nebo když jsem malovala vajíčko přímo pro něj, tak ta ve mně zůstává stále. Vlastně asi díky nim a hlavně díky němu mám tenhle čas tolik ráda. V ten moment si vždy dovolím cítit, že na ničem nezáleží tolik jako na pocitu štěstí a pocitu, že člověk není sám.

Kolumbie

Já sama nejsem z věřící rodiny. Maminka má židovské kořeny, ale vzala si z nich hlavně humor (vtipy), vzhled a lásku ke košer jídlu a táta věří jen na dobrý vtipy obecně a jídlo. Na to taky obecně. Ségry nejmladší syn, Matýsek, ale nedávno sám od sebe přišel, že by chtěl přestoupit do křesťanského oddílu ve skautu. U sledování filmu mi před časem řekl, že věří v Boha. A tak se vlastně letos těším na Velikonoce zase o trochu víc. Budu mu vyprávět příběhy, budu se ho ptát a malovat s ním vajíčka. Upeču mazanec, připravím nádivku, budu si užívat, že mám chvíli volna a že se můžeme zastavit a oživit si dny barvama (dny a taky ruce a oblečení, že ano). Vím, že mě pak obejme a řekne mi, že mě má rád. Nebo se možná naštve, protože ta modrá nechytne tak, jak je na obalu. Chvíli z něj bude „malý autistický terorista“, ale pak se zase usměje a všechno bude dobrý.

Sice tedy přes Velikonoce nechodím do kostela a ani nemám na stole vajíčka se stužkou, ale jejich kouzlo mám ráda. Možná to zní až pateticky a možná to moc nejde k mému černému humoru, ale zkuste to. Zkuste se zastavit a říct si, že teď záleží jenom na tom, aby měl někdo v očích dětskou radost a aby někdo v okolí věděl, že není sám a že mu sluší, když má ruce od barev a, když nezáleží na ničem jiným než na tom, že teď je mu dobře.

Tak hezké Velikonoce! A takový malý tip – barvení vajíček i pečení beránka je mnohem zábavnější, když k tomu usrkáváte velikonoční drink. No co. Růžové víno – optimistická barva a barvy = Velikonoce!

Sdílejte…

Štítky