Úvod / Lifestyle / Jak jsem přestala číst

Jak jsem přestala číst

6. 11. 2018 Lifestyle
Jak jsem prestala cist

Když jsem byla malá, hltala jsem každou knížku. Ale jediný knížky, co jsme doma měli, byly encyklopedie. A tak jsem hltala každou encyklopedii. Myslim, že díky obrázkový knížce zvířat jsem si v 6 letech vydupala k narozeninám činčilu. Naživo byla ještě hezčí a ňuchňavější než na obrázku. Prostě takový malý chlupatý štěstí.

Taky jsem hltala atlas. Prostě jsem jezdila prstem po světě a chtěla se všude podívat i v reálu. Ale máma mě brala jenom občas do Řecka a Egypta. Furt dokola. A asi furt lepší než nic.

Pak přišly zakázaný Stopy hrůzy. Skoro ani nevěřim, že existujou lidi, co na nich nevyrostli. Já je četla s baterkou pod peřinou, když si dospělí mysleli, že spim, a pak jsem se v noci s brekem budila, protože se mi o tom zdálo.

Na střední jsem propadla fantasy, psychedelic a v hororech pokračovala. Když čteš Hřbitov zviřátek od Kinga, je ti patnáct a umře ti tvoje devítiletá činčila, tak se zase budíš v noci s brekem. Několik let mě totiž strašily ty červený oči a škrábání z podpostele. Fuj, doteď mám husinu, když si na to vzpomenu.

No a tak se ti tak stane, že máš doma fakt HODNĚ knih. A každá jedna má svůj příběh víc než cokoli jinýho. Víš, jak maj lidi spojený s písničkama jiný lidi nebo zážitky? Já mám s každou tou knížkou spojenej určitej kus života a každej stojí za to, každej je kouzelnej a každej mi najede v hlavě, když si tak čučim na tu svojí knihovnu.

Když jsem začla bejt jakoby dospělá, byl to Nesbo. Ale i ten mě přešel. Protože sice čteš, baví tě to, ale pak to dočteš a vlastně… vlastně z toho nic nemáš. Jenom „ztracenej“ čas. A tak jsem přestala číst. Beletrii.

Ale nechápejte mě blbě. Čas v knížkách není nikdy ztracenej. Jenom… já prostě jenom začala mít pocit, že můj čas je cennej. A taky jsem začla chtít zase strkat nos do encyklopedií. A do atlasu. Jen, díky bohu, teď už ve stádiu, kdy ho otevřu, hledám prstem, najdu místo, zasnim se a pak si jdu koupit letenku.

Dospělost je v tomhle skvělá. Všechno to, co malá Deny jako dítě milovala, teď může mít. A ty huňatý zvířata? Ty nemusim vlastnit, za těma můžu jet. Můžu všechno a patří mi svět. A i tak je mi to málo.

Jak jsem prestala cist

Teď mám období, zas jako když jsem byla malá, že chci pochopit svět. Chci rozumět tomu, proč jsou lidi takový, jaký jsou a hlavně – chci mít čas na to, to všechno studovat. A tak jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, že když si můžu plnit všechny ty dětský sny, tak si chci vytvořit nový. Chci bejt zas ta malá holka, co čte něco, co zatím možná nechápe, ale má tu energii za tim jít, dokud to nebude mít. A tak jsem začla strkat nos do naučný literatury. Mám knihy o vesmíru, mám knihy o tom, jak bejt lepší, efektivnější a jak… jak jakoby celkově vlastně bejt. Já se teď chci učit, jak bejt a jak bejt nejlíp, co to jde.

Je zajímavý, že to je vlastně to, co by mě napadlo, že se tim má začít – bejt nejlepší verze sama sebe. To by měla bejt ta první knížka, kterou měla malá Deny dostat. Ale k tomu se člověk asi musí dopracovat. Život je pokus-omyl, a to mě asi knížky naučit nemaj, ale možná… možná když budu tak dlouho číst o tom, jak to mají ostatní, tak pochopim aspoň je. A pak bych mohla konečně začít chápat sebe. Nebo třeba to, že ne každej je stejnej, že ne každej vidí štěstí v tom samym co já. Ale tohle pochopit je pro mě teď třeba tak vzdálený, jako tenkrát byla pro malou Deny vzdálená Jižní Amerika na tý velký mapě, skoro 3 dlaně daleko od mojí rodný zemičky.  

A to je vlastně to, o čem můj život zatím vždycky byl. O tom, najít, co je těžký, sledovat to, pochopit to, zkusit si to v praxi a zlepšit to tak, aby to to štěstí mně přineslo.

Bože život je skvělej. A teď mě omluvte, jdu si udělat seznam knih z mýho srdcovýho nakladatelství Jan Melvil, který mi chybí. Brzo totiž budu mít narozeniny a moji kamarádi určitě chtěj vědět, čim mi udělat radost… Protože knih můžeš mít doma fakt hodně, ale nikdy ne dost.

Sdílejte…

Štítky