Úvod / Cestování / Irský suvenýry

Irský suvenýry

2. 8. 2018 Cestování
Zrzka na cestach

Když jsem opustila Sofii, vydala jsem se trošku zchladit do Irska. Teda jako já jsem si myslela, že se zchladím, takže jsem si letní hadry nechala na svojí dublinský základně a vyrazila na západ se svetrem a v džínách. Jo, hádáte správně. Irové mi říkaj, že takový léto už pár let nezažili.

 

Takže teda po třech dnech, kdy jsem se válela na zahradě a koukala na filmy, jsem zas vyrazila na cestu. Můj původní plán, že si půjčím auto a prubnu menší roadtrip, vzal rychle za svý, když jsem si přečetla podmínky půjčení. Jiným autem jsem se dostala do Galwaye, procházela ulice a říkala si, kde že to ten Sheeran chlastal, když potkal tu dívku. Víte kterou, ne? Tu Galway Girl, co hrála na housle…

Trošku jsem se zasnila a poprvé si představila, že by bylo fajn necestovat sama, ale s někým, protože bych ho mohla čapnout za ruku a on by mi svoje vzpomínky o Irsku vyprávěl nad sklenicí Guinnessu místo toho, aby mi je psal v textovkách. Přesně v ten moment mi došlo, že si potřebuju vyvětrat hlavu, což skvěle nahrálo plánovaný procházce na Cliffs of Moher. Jestli se někdy budu chtít zabít, což si nemyslím, protože se fakt zbožňuju, tak asi skočím z nějakýho takovýho místa. Tím nechci říct, že je to tam tak hnusný! Naopak! Je to tak nádherný, že máte pocit, že nic hezčího už na světě být nemůže. No a pak vám přijde další textovka…

Zrzka na cestach

Z cliffů jsem to brala busama po jižním pobřeží, plán to byl super a překvapivě dobře to i klapalo, dokud jsem večer nestála ve Wexfordu a nečelila faktu, že busy nejedou a já potřebuju do městečka, kde mám ubytko hned na pláži. Mně to v tý Albánii nestačilo. Tak jsem vlezla do nějakýho expresu na dublinský letiště a překecala řidiče, aby mi v tom městečku zastavil. A on fakt zastavil. Na dálnici x kiláků daleko, což jsem si myslela, že si jen dává pauzu a nevystoupila. To mi došlo, když jsem za hodinu zpoza okýnka poznala Dublin. Hups.

Aspoň mi došlo, že se nemám nechat odvézt až na letiště, který je na severu, ale vystoupit co nejdřív. Zrovna v ten moment, kdy jsem se psychicky připravovala na vyskočení za jízdy, řidič zastavil na nějaký random zastávce. Čapla jsem krosnu, cupitám uličkou a říkám si, co to kurva bouchá a proč je ta krosna tak těžká a ono jsem tak trochu urvala podsedák sedačky a ten se krosny držel zuby nehty. Tak běžím zas zpátky, rvu podsedák na jeho místo, utíkám dopředu, vysvětluju řidiči, že fakt nemá zavírat ty dveře, vypadnu ven a málem si zlomím nohu. Zpocená a šťastná, že jsem z toho železnýho monstra venku, zjistím, že mi za tři minuty odsud jede bus ke kamarádům, běžím na druhou stranu, aby mi neujel.

Víte, jak mi nepůjčili to auto? Dobře udělali. Já totiž zapomněla, že v Irsku se jezdí vlevo a za ty tři minuty jsem koukala, jak autobus odjíždí z tý strany, na který jsem byla před chvílí. A tak se rozesměju na celý kolo, což dá mými tělu skvělou příležitost, aby mi připomnělo, že už chce pár hodin čůrat. No a tak ťapkám směrem na přestup, směju se sama sobě a vlastně mi je fajn. Ono to totiž mohlo skončit tak, že bych na tý dálnici vystoupila a něco mě sejmulo, nebo že bych si tu nohu fakt zlomila a to bych ty lodičky táhla v krosně zbytečně. Ale takhle to skončilo tím, že jsem někde v Dublinu spucla řízek a pivo a usnula v posteli, co už na mě čekala povlečená.

Teď budu hrozně sentimentální, ale tímhle chci poděkovat všem lidem, co pomáhají ostatním. A je úplně jedno, jestli je u sebe necháte přespat, jestli jim dáte najíst a nebo jestli se „jen“ usmějete. Svět je totiž hrozně hezký místo, když na něm nejste sami.

Sdílejte…

Štítky