Úvod / Ona / Hůl na Popelku

Hůl na Popelku

16. 9. 2018 Ona
Hul na Popelku

Nedávno jsem se na internetu nachomýtla k článku o ženských hrdinkách v pohádkách. Vlastně bych měla spíš napsat „hrdinkách“, vzhledem k tomu, o čem článek pojednával. Princezny z klasických pohádek v něm byly označovány za pasivní oběti situace, které nemají jiný smysl života, než čekat na svého prince.

Celá problematika byla demonstrována hlavně na případu Popelky, která je v této souvislosti zmiňována poměrně často. Však i Ema Watson potvrdila, že filmovou roli Popelky odmítla hrát, ač jí byla nabídnuta, protože ji nepovažuje za vhodný vzor pro mladé dívky. Nic proti tomu, stejně myslím, že role Belle v Krásce a zvířeti jí seděla lépe. Přesto ale s tímhle názorem tak docela nesouhlasím. A hned vám řeknu proč.

Klasická verze Popelky vypráví o osiřelém děvčátku, které vyrůstá s macechou a dvěma nevlastními sestrami. Protože ji macecha ani sestry nemají rády, je dívka neustálým terčem ponižování, výsměchu a dalších forem psychické (a v některých verzích i fyzické) šikany. V domácnosti působí v podstatě jako služka a její vyhlídky na lepší život jsou, mírně řečeno, mizivé.

Pohled na Popelku zametající podlahy a krčící se před křikem nevlastní matky opravdu může vyvolávat dojem slabé, neschopné ženy. Jenže prohlásit, že by se měla zvednout, poslat rodinu k šípku a otevřít si v nedalekém městečku krámek se suvenýry, je asi tak stejné, jako říct, že by jakákoli jiná oběť domácího násilí měla „prostě odejít“. Je jednoduché něco takového prohlásit z pohodlí vlastního gauče, ale podvědomě tak nějak tušíme, že v realitě to tak snadné nebývá.

Popelka navíc ve své situaci nevystupuje tak pasivně, jak by se mohlo zdát. I přes nepříznivý osud si zachovává optimistického ducha. Je pracovitá, trpělivá, chová se hezky k lidem i zvířatům. Není zahořklá, i když by mohla být. Nemstí se za svůj osud na slabších, než je ona. Nepropadá beznaději, a když dostane příležitost, chopí se jí.

Co víc, dokonce ani v klasické pohádce od Disneyho není Popelka od první vteřiny posedlá myšlenkou najít prince a stát se jeho ženou. Zpívá si o lepší budoucnosti bez bolesti, to ano, ale o princi nepadne ani zmínka. A i argument, že bez pomoci druhých by nic nedokázala, nepovažuji za úplně směrodatný. V Disneyho verzi Popelce na konci pomohou její přátelé – zvířátka, o která se celou dobu starala. A vážně je myšlenka toho, že má smysl si dělat dobré přátele a starat se o ně, protože jednou mohou člověka vytáhnout z bryndy, tak problematická?

Hul na Popelku

Připadá mi, že se čím dál tím větší důraz klade na to, že by si měl člověk pomoci sám. Je to poměrně znát i na moderních ženských hrdinkách, které podle ohlasů splňují roli „silného ženského vzoru“ lépe než klasické princezny. A pravda, když tyto moderní amazonky porovnáme s Popelkou, je to skoro jako porovnávat černou a bílou. Moderní dívka z románů se s tím totiž nemazlí. Je uzavřená, protože nechce, aby jí někdo ublížil. Své emoce moc nesdílí a všechny problémy si řeší sama, protože je díky své skvělé fyzičce bojeschopná a nemá problém se se svými nepřáteli utkat tváří v tvář.

Je ale tahle reakce skutečně o tolik lepší než ta Popelčina?

Říkejme holčičkám, že jsou krásný a šikovný. Říkejme jim, že můžou dělat to, co je baví, a že matematika, informatika a technika nejsou sporty jen pro kluky. Jen se proboha netvařme, že dobré srdce, trpělivost a péče o druhé jsou vlastnosti jen pro slabé, že je to něco, za co bychom se měli stydět. To je totiž cesta do pekel.

A taky přestaňme vinit Popelky za to, že potřebují popostrčení kmotřičky víly. Ony to vážně nemají jednoduché.

Sdílejte…

Štítky