Úvod / Lifestyle / Hranice města

Hranice města

2. 6. 2018 Lifestyle
Hranice z města

Převlékám postel, protože na ní v noci lišaj nakladl vajíčka. Vedle mé hlavy. Vytahuju čisté prostěradlo a v něm housenka. Po zemi leze pavouk jak moje dlaň. Nadechnu se, o nic nejde. Nadechnu se ještě jednou, dřepnu na zadek a hystericky se rozbrečím.

Jsem ryze městská holka. Nikdy jsem nebydlela na vesnici a nikdy jsem se nestarala o zahradu. Vím, že krávy nejsou fialový a jak zhruba vypadá to, co se dá jíst a to, co je plevel. Hmyz a pavouci mi nevadí, ale na druhou stranu – bydlení s nimi sdílet nemusím. Ráda spím venku a nejsem úplně neschopná, ale jsem skrz naskrz městská, protože jsem nikdy nepoznala nic jinýho. Vždycky jsem žila v bytě a obchod, kavárnu a hospodu měla pár kroků. Jsem alergická na pyl a jsem ten nejsvětlejší fototyp, takže od dubna do září spotřebuju zhruba tři balení antihistaminik a čtyři balení krému s UV filtrem 50.

Strašně moc mě to pod lesem baví, to si nemyslete. Je to krásný a nevadí mi ani ta práce, plevel hmyz a nepořádek. Vím, že to bude jednou trochu lepší. Teda… hmyz a práce tu budou vždycky, to je odolnější než oddanost Jiřího Ovčáčka, ale jednou tu nebude takovej bordel a jednou se zbavím většiny toho plevelu, co tu mohl posledních 10-15 let volně bujet a jednou budeme mít splachovací záchod.

Ale někdy jsou dny, kdy přemýšlím, kde jsou hranice města. Moje hranice. Hranice člověka z města. V ty dny, kdy jsem si vzala už dva prášky proti alergii a chce se mi po nich už leda tak spát. V ty dny, kdy jsem sice vytrhala další 50 litrovej pytel plevele, ale ono to není vidět. V ty dny, kdy se spálím na slunci do puchýřů, marmeláda neztuhne, odřu si nohu o kolo, všude jsou pavouci, lišajové, housenky, pyly, prach a cíl pořád daleko. Ano, vím, že si má člověk užívat tu cestu a neupínat se k cíli, protože to může nakonec dopadnout úplně jinak, ale říkejte to člověku z města, co měl celý život všechno u baráku a všechno hotový a nikdy nebyl nijak zvlášť trpělivej. Pak tu sedím a v tom pláči vidím, jak jsem strašně slabá a že na to možná vlastně nemám a měla bych raději odjet pryč, zpět do bezpečných hranic města.

Asi je to normální, protože nikdo nemiluje svůj život, práci, děti, psy a partnery 24 hodin denně, 365 dní v roce. Všichni asi někdy sedíme a máme strach, že je toho moc a že na to nejsme stavění. Nebo tohle možná neznáte a já jsem vážně fiflenka z města, co se ošklíbá nad přírodou a neváží si toho, co má. Vím, že když to píšu já, tak asi čekáte děsně pozitivní závěr, nebo rádoby životní moudro. Příběh s dobrým koncem o tom, jak jsem to překonala a jsem děsně šťastná. Tak jo.

Překonala jsem to. Vypila jsem flašku vína a přemýšlela, jak naučit kočku, aby místo myší a ptáků lovila pavouky a hmyz. Nepřišla jsem na to. Pořád si nejsem jistá, jestli to všechno zvládnu s úsměvem. Zatím se uklidňuju tím, že jsem měla takovou reakci jen párkrát a že s rozšiřováním osobních hranic docela pomáhá to víno.

Sdílejte…

Štítky