Úvod / Leccos / Geny ani holí neumlátíš

Geny ani holí neumlátíš

30. 3. 2018 Leccos
Pavlův GEN

Děti si nikdo nevybírá, rodiče ostatně také ne. Tedy ne, že bych si někdy nepředstavoval, jak mě adoptuje Elon Musk. Je sice jen o sedm let starší, ale až by připažil, všechny ty rakety a půlka Marsu by byla moje. Ruku na srdce, každý by chtěl půlku Marsu a rakety. Jenže místo Elona mám Pavla a Hanu. Dohromady je nám 177 let. A to nepočítám psa.

Naši mě vychovávali, jak nejlépe dovedli. Čas od času samozřejmě docházelo k excesům. Výraz exces můžeme v dnešní době použít třeba i pro genocidu, jak jsem pochopil. I já jsem tedy zažil nějaké ty pohlavky zdárně usměrňující vývoj s cílem vychovat ze mne, dejme tomu, budoucího prezidenta. Nic na tom nemění fakt, že – s ohledem na kvality toho dnešního – rodiče používali brachiální násilí zbytečně často. Ke všemu mi zakazovali mluvit sprostě, což je očividný hendikep. Byť je mi ten fakt trapný, slovo kunda nejsem schopen do rádia říci ani dnes. Nicméně se s tím, že jsem beze zbytku produktem svých rodičů, považuji za celkem přínosného člena společnosti.

Často vzpomínám na hodiny počtů s otcem inženýrem. Trpělivě mi vysvětloval, co s čím mám dělit a násobit. Poskytoval mi četné příležitosti k únikům do říše her, protože při dlouhém čekání na výsledky rafinovaně a zcela pravidelně usínal. Učil jsem se s ním i ruštinu. K ní měl, jako příslušník pracující inteligence, velmi kreativní přístup opřený o logický předpoklad podobnosti obou slovanských jazyků. Já ho velmi ochotně přijal za svůj. Dodnes si tedy myslím, že vidlička se řekně vílka, i když můj nedávný pobyt v Rusku zasel semínko nedůvěry. Možná ale táta mluví nějaký menšinovým dialektem, který se v padesátých letech vyučoval v okolí Klatov.

Máti, lékařka, mě pak mořila nekonečnými diktáty, po nichž zvýšeným hlasem často usilovně naznačovala, že se nemůžeme tak úplně spolehnout na mou, sluncem zalitou, budoucnost. Kolem a kolem mohu nicméně říci, že mě nikdy do ničeho netlačili. Tedy kromě věcí, do kterých mě tlačili.

Pavlův GEN

Čas trhl oponou a já dorostl a dospěl. Většinu pozornosti jsem věnoval sobě a nevšiml si tedy, že zatímco já moudřel a začínal chápat, jak svět funguje, z rodičů se mezitím stali takoví potměšilí uličníci. První signály začaly přicházet před lety v podobě telefonátů na téma jak se dělá to či ono na televizi, počítači, telefonu. Při návštěvách jsem pak trávil čas postáváním za otcem choulícím se na mé staré židli v marné snaze ovládnout základní funkce PC. Zcela bezděčně mi v paměti naskakovala jeho oblíbená věta: „Mně úplně rostou facky na rukou.” Doufám, že tenhle článek nebude nikdy číst. A pokud ano, pak pochopí, že od myšlenky je k činu ještě hoooodně daleko.

Mamině jsem stejně trpělivě vysvětloval, že nemusí držet televizní ovladač oběma rukama, protože jistá gaučová elegance dnes k životnímu stylu patří. Údržba jejich mobilů mi dodnes zabírá velkou porci času, který s nimi trávím. V téhle kratochvíli jistě nejedu sám.

Musím rozhodně uznat, že je s nimi čím dál tím větší sranda. Máti hůř vidí, táta zase slyší. Oba se nebojí využít slabin nepřítele. Můžete se tedy snadno nachomýtnout k situaci, kdy na plotě sedí 4 noví potomci koček, které má otec zakázáno krmit.

Máti: „Prosimtě, kolik je tam těch koček?”
Otec: „No dvě,” spiklenecky na mě mrká.
Máti ke mě o něco tišším hlasem: „Jsem jim dala ty tátovo buřty, ať se tim necpe, je to hnus. Hlavně mu to neřikej,” a významně si ťuká na nos, což odkoukala z francouzských špionážních filmů.

Vzájemné špičkování je časté, nicméně velmi elegantní, v jádru láskyplné a prodchnuté smířením se se situací, chcete-li fait accompli.

Pavlův GEN

Náš vzájemný vztah pokročil od fáze s vámi už nikdy nikam do a tak se usaďte vzadu a moc tam nedrobte. Opsali jsme v čase kruh a vyrazili spolu po 20 letech na zimní dovolenou. Musím říct, že jednu z nejlepších za poslední roky. Jednak byl klid a nikdo si nebral nic osobně. Druhak byla opravdu švanda. A tím nemyslím situace, jako když mi máti, v duchu nejlepších rodinných tradic, schovává peníze do různých částí oblečení, abych „za ně přeci neplatil”. Dokonce mě i pochválili, jak krásně lyžuju, i když jak tak přemýšlím, stavba věty spíše naznačovala, že chválí sebe.

Nakonec musím říci, že rodiče jsou dobrá věc. Nejspíš i v případě, že se vám až tak moc nepovedli, což znám spíše z doslechu. Nejen proto, že získáte přibližnou představu o mentálních pochodech a designu tělesné schránky za 30 let, protože „geny ani holí neumlátíš”, jak říká máti. Ale i pro pochopení, že opravdu existuje něco jako kořeny. Že čas je omezený a vy sice máte právo plýtvat s ním na špatném místě a s lidmi, kteří za něj nestojí, ale jednou vás ta lapálie může setsakramentsky mrzet. Protože všude dobře, doma nejlíp.

Sdílejte…