Úvod / Ona / Fücasso

Fücasso

15. 10. 2018 Ona
silena matka

Asi každá matka si někde v koutku duše přeje, aby zrovna to její dítě bylo něčím výjimečné. Spousta jich je o tom dokonce přesvědčená, ale to je zas na jiné povídání…

Co si budem, těch věcí, ve kterých mohou děti vynikat, je v prvních pár letech nepočítaně.
První slova, kroky, držkopády, zavazování tkaniček, R a Ř, čůrání a zvracení do dálky..
Nicméně, ač je většina těchto disciplín jistě chvályhodných, dočkají se uznání jen ve velmi úzkém okruhu lidí.
Jak ale děti rostou, mohou dosahovat úspěchů v činnostech, které už může ocenit i široká veřejnost.
Mohou z nich být malí hudebníci, sportovci nebo třeba malíři.
My, kteří jsme si v porodnici nafasovali exempláře bez přídavného sportovního modulu, se zaměřujeme na manuální zručnost. Co nám zbývá…

Což o to, Füčko by z fleku mohl dělat vrchního rozbíječe a zamotávače, ale když se jednoho krásného dne chopil pastelky, někde v dáli mi svitla naděje.
Pamatuju si, jak tenkrát namaloval něco, co jsem pojmenovala „Opera Sydney v plamenech“.
Bude to umělec!!! V Sydney nikdy nebyl, operu nezná a takhle to vyšvihl, to nebude jen tak!

Pak nastoupil do školky – zatím tomu pořád říkáme (pos)ranné období.
Nejdřív začal nosit něco, co vypadalo spíš jako test barevnosti pastelek.

Bylo to roztomilé.
Pak mi jednou do ruky vtiskl přeložený papír, na kterém byly žluté a oranžové čáry.
„Copak to je, zlato?“ ptám se ho rozněžněle.
„To je pán…“
„No jo, teď to vidím, to je ale krásný pán!“
„…on hoří.“
To už tedy moc roztomilé nebylo.

Vlastně vůbec.
Prostě jsem se začala na noc zamykat v pokoji.

Potom ho nějaká dobrá duše naučila kreslit vrásky na čele.

Z tohoto období se bohužel nedochovaly žádné výtvory.

Později jsem dostala další varování.
Místo kulky byla v obálce vcelku pěkná postava.
„Kdopak to je, Fü?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„To jsi přece ty!“

Dala jsem mu půl minuty, jestli nedodá ještě něco o tom, že hořím zaživa apod.
„Teeda, mně to ale sluší! A ty vlasy! No a…co je tohle modrý všude kolem?“
„No!“ řekl, zvedl výstražný prstík a s výrazem To jsem rád, žes to zmínila! pokračoval: „To jsou papouščí zobáčky! Tys ty papoušky nejdřív nakrojila a teď je papáš…“

V tu chvíli jsem naprosto chápala ten emocionální souboj matek masových vrahů.

Následovaly ještě další podobné výtvory, jako třeba hladoví zombíci, kteří měli ve tváři naprosto děsivé výrazy a byli celí porostlí zuby, nebo třeba obraz mě a Fü, kde mě, podle něj, zachraňuje, abych nespadla do jámy plné lávy, ale který vypadal naprosto opačně, tedy že mě do té jámy svýma malinkýma ručičkama strká.

Postupně jsem přišla na to, že na něj můžu být pyšná i jen kvůli naprosto obyčejným věcem. Že nepotřebuju, aby vynikal v něčem speciálním, ale že mi stačí, že z něj bude správný kluk a jednou snad i Chlap.

Že se nepokecá obědem, že krásně zdraví, když někam přijde a že mi z pugetu právě koupených květin vyrve gerberu, aby ji dal paní učitelce, která zrovna nemá svůj den.

Že se mě zeptá, jaký jsem měla den, vezme mi tašku (a za chvíli mi ji zase vrátí, protože je děsně těžká, tedy jedná se o tzv. těžku) a že si půjde sám udělat večeři, když vidí, že je mi zle.

A, věřte nebo ne, docela ráda se smířím s tím, že z něj nebude malíř.

Sdílejte…

Štítky