Úvod / Cestování / Expedice Slovácko

Expedice Slovácko

27. 7. 2018 Cestování
Expedice Slovacko

Květen, červen a červenec nejsou zlé jen proto, že se končí školní rok a nastává doba rekonvalescence, kdy své doktory, fyzioterapeuty a psychology vídáte častěji než milenky, přítelkyně a členy rodiny, ale především proto, že se každý rok zákonitě alespoň jednou ozve „Jsme pozvaní na svatbu“. To „jsme“ znamená většinou ona a vy jste plus jedna. Což nic nemění na věci, že na sebe musíte navléct kvádro, to hezké, s tlustou podšívkou, utratit výplatu u toho svého barbera, protože „takhle tam přece nepůjdeš“ a vyrazit v nejteplejším víkendu v roce na veselku, kterou všichni moji kamarádi a tatík nazvou jako „další pohřeb“. Letošek nebyl výjimkou.

V rámci dobrodružství se celá akce konala v daleké zemi u domorodého kmenu zvaného Moravané. Tedy na Moravě, respektive na Slovácku. Co to přesně je, nevím. Vím, že se tam pěstují hrozny a ne víno. Pokud řeknete, že se tam pěstuje víno, jste za debila. Víno se dělá a nepěstuje. Tak jsem byl poučen.

Veselka spojená se spojením dvou kmenů z různých vesnic měla nejspíš význam svatby rodiny Kapuletů a Monteků, jen bez vražd, alespoň jsem žádné nezahlédl. Soudím dle toho, že na svatbě bylo víc lidí, než normální člověk zná.

Trochu nervózní z cizího prostředí, rozhodl jsem se onen akt pojmout jako dobrodružné bádání v cizí zemi, kde radši nebudu nic říkat a budu vnímat především kulturu a její dary. Což ve výsledku znamenalo, znamenalo ochutnat všechno a radši mít plnou pusu než mluvit, protože, ať jsem z Jičína, jsem vlastně Pražák.

Všechno začalo vcelku dobře. Po příjezdu mi v rámci pozdravu vnutili malou sklenku vody blahé chuti, kterou jsem si nechal párkrát doplnit. Voda to asi nebyla, ale byla domácí a bylo mi po ní dobře na těle i na duchu. Následovalo kulturní představení v domorodci v původním ošacení. Nejspíš v tom hrála svoji roli magie, protože já se potil jako to prase, zatímco ona chasa v krojích nevypadala, že něco jako třicet stupňů ve stínu vůbec registruje.

Poté jsme byli odvedeni k místnímu šamanovi do jeho chatrče, kde se konal obřad. Chrám svatého Víta to sice nebyl, ale svou úroveň to rozhodně mělo. Rituál začal hezky. Dostali jsme vynadáno a měli se kát za své hříchy. Z toho jsem poznal, že kmen ještě nedosáhl všech výdobytků moderního nihilismu, kdy jediné čeho litujete na hříších je, že jich nebylo dost, ale nevadí. Dále nám bylo řečeno, že je fajn, že se máme fajn, ale hlavní bude, až umřeme. Tady jsem si pro jistotu nemyslel nic. Poté šaman poslal poskoka a všichni mu odevzdali desátek. Já ne. Přispívám jen na charitu a bezkontaktně, jsem moderní osoba a modlil jsem se jen před zkouškami a pro jistotu ke všem panteonům, na které jsem si vzpomněl. Poté byli novomanželé oddáni, vcelku bez dalšího vyhrožování.

Expedice Slovacko

Zbytek akce probíhal celkem standardně jako u nás. Jen tak nějak volněji, k čemuž dost přispívali různé nápoje, které neustále kolovaly. Docela jsem se sžil s místními a dělal to co oni, když to dělali oni a jak to dělali oni. Obědval, když obědvali, poslouchal, když poslouchali a ochutnával vína, když ochutnávali oni. Dokonce jsem sem tam prohodil nesmělý soud moku, který jsem právě pil. „Dobrý,“ říkal jsem. A dobrý to bylo. Místní trubadúři s prapodivnou harfou – cimbál ji říkali – dokázali vytvořit atmosféru, kterou nikde jinde nezažijete, alespoň ne v Rudolfinu, a obecně místní lid se ukázal o mnoho vřelejší než pražské studené čumáky, chlubící se přepracováním. Všechno je tam domácí včetně talířů a stolů a člověk by si pomalu myslel, že i ty krevety na česneku vylovili z místní strouhy.  I ty jsem okomentoval slovy „jo, dobrý“.

Nikdo nehrál stupidní hry a nikdo neunášel nevěstu ani ženicha. Nejspíš ze strachu z kmenových válek, nebo možná proto, že jsou lepší způsoby jak trávit svatbu. A nakonec jsem, někdy ke konci večera, i já přispěl k rozvoji zábavy a kultury obecně: „Mazat tatarák na topinku je nuda, zkuste ho namazat na řízek.“ Výsledkem bylo poměrně velké nadšení, které přetrvalo i po našem odjezdu, kdy začali chodit zprávy ve stylu „tatarák na ananasu není vůbec špatný“ následované vítězným „no a na bůčku je to nejlepší“ s přiloženou fotkou. Trochu jsem zalitoval předčasného odjezdu. Můj žaludek však nikoliv.

Tahle expedice lehce změnila můj pohled na svatby. Člověk si je může i užít a tihle lidé to rozhodně umí. Dokonce mě pozvali, jistě díky mému gastronomickému přínosu celé společnosti a lidstvu, na další zase příští rok, jen doufám, že s jiným šamanem. A tentokrát zkusíme tatarák namazat na biftek. S troškou roastbeefu na vrchu.

Sdílejte…

Štítky