Úvod / Leccos / Ex-bubeník

Ex-bubeník

17. 4. 2018 Leccos
kytarista exbubenik

Když člověk hraje v kapele, která to chce dělat jakžtakž poctivě a na nějaké úrovni, tak se bohužel musí vzdát některých neřestí vyhrazených pouze pro amatéry a rockové legendy. Například je potřeba se smířit s tím, že opravdu nikdy nebudete znít dobře, pokud je váš bubeník (později ex-bubeník) při koncertě vylitý jak váza.

Na jednom festivalu jsme měli hrát až pozdě večer, přijeli jsme však už dopoledne, že si poslechneme ostatní kapely, nasajeme atmosféru, omrkneme holky, dáme pár piv a prostě vše, co kluci z kapely tak běžně dělají.

Atmosféra byla super a bubeník nasával tak mocně, že již dlouho před koncertem byl doslova nalitý jak pupen. Naše varování, že už má dost, rozhodně nepadalo na úrodnou půdu. Ono ostatně každá dobře míněná rada bubeníkovi je vždy odměněna smrští opovržlivých poznámek a pohledů (v tom lepším případě), v horším případě vás bubeník úplně ignoruje. Na naše bojácné dotazy, jestli koncert zvládne, odpovídal: (odplivnutí) „Jo ty vole, já nevim, co pořád řešíte (posmrknutí a otření rypáku), radši si ty vole běžte naladit kytary (krknutní) a neserte se mi do toho (škytnutí), já jsem ty vole úplně v pohodě (škytnutí, krknutí), já jsem totiž na rozdíl od vás profík.“ (odplivnutí)

Celé vystoupení bylo pro zbytek kapely velkou výzvou, jak se zuby nehty udržet ve hře, protože tempo písniček značně kolísalo, všechny přechody hrál (v té chvíli již budoucí ex-bubeník) zásadně jinak, než jak to máme nazkoušené, občas nějakou sloku o pár taktů zkrátil či prodloužil, prostě dle libosti a momentální chuti jeho zlomyslného bubenického mozku. Tím nás ostatní udržoval ve střehu a v permanentním napětí, co hrozného přijde dál. Vše velmi pomalu směřovalo ke zdárnému konci, blížil se efektní závěr koncertu.

kytarista exbubenik

Největší řežba, hoblujeme to na doraz, světla blikají, lidí šílí a ex-bubeník spouští monstrózní závěrečné přechody a „brambůrky“. Brambůrky je ta chvíle koncertu, kdy zbytek kapely drtí pořád dokola už víceméně jeden akord a bubeník tříská do všeho, co má po ruce, postupně zpomaluje (jako když sypete brambory pomalu do kýble) a pak to rozjede do závěrečné smršti přechodů a posledního mocného úderu, kterým koncert ukončí. Většinou to trvá pár desítek sekund, a pokud jste Kiss nebo Guns N‘ Roses, trvá to minutu. Pokud máte bubeníka zlitýho jak ubrus, trvá to… dlouho.

Všichni na podiu jsme už dávno otočený k bicím, šmrdláme pořád dokola jeden akord a prosebně vyhlížíme mocný nápřah a poslední úder do bubnů. Bohužel ex-bubeník je už několikátou minutu v opileckém polospánku (se svěšenou hlavou se kymácí na stoličce) a jen ležérně spouští paličky na blány bubnů. Z čista jasna se však probouzí a znovu zuřivě rozjíždí smršť přechodů. Zbytek kapely – byť neochotně – spolupracuje. Chtě nechtě znovu všichni gradujeme, tak jak nás ex-bubeník svou hrou vybízí. Vystoupení právě zcela ovládá chorý ex-bubenický mozek. Fáze usínání a probouzení se opakují ještě několikrát. Po dlouhých minutách už kromě nás i většina diváků přestává věřit, že to někdy skončí, a jde na pivo. Dokonce i zvukař už dávno nestojí za svým pultem a u stánku se láduje klobásou.

Nic jako mocný poslední úder ten večer nakonec nepřišlo, místo toho ex-bubeník zčista jasna svěsil ruce, pustil paličky a usnul. Ve chvíli, kdy jsme jej vláčeli z podia, byl na jeho tváři patrný spokojený úsměv: „Já myslím, že (škyt) dneska docela dobrý, ne???“ (škyt)

Sdílejte…

Štítky