Úvod / Leccos / Dva z deseti

Dva z deseti

24. 9. 2018 Leccos
2 z 10

Všechny ty šílenosti s papíry už se mi dostávají do krve, která se barví modrou z per a propisek a inkoustově černou z tonerů. Už je jasné, že na vše musí být papír a třídnice se stala kámošem, se kterým trávím víc času než se svými bližními. Na všechno mám seznam a každé slovo podepsané. To vše zkopírované a pečlivě založené. Moloch musí být nasycen.

Problémy ale zůstávají, ba co víc, vyskakují jak čertíci z krabičky a množí se. Momentálně je jich tak osmdesát až sto. Já totiž nemám paměť na jména. Ani trochu. Pokud se mi někdo představí dvakrát, tak furt nevím, pokud se mi představí deset lidí najednou, zapamatuju si dva. Maximálně. Pochopitelně jsou výjimky. Povětšinou hezké až krásné ženské. To si to jméno člověk říká, převaluje ho v ústech a myslí si, jak to hezky sedí nebo nesedí, ale o to je to mile zvláštní. Druhý případ, kdy si pamatuju jméno, jsou studenti ze zahraničí. Je to asi jako s cizím jídlem, to si také převalujete v ústech, pak se zeptáte, jestli to je v pořádku, jestli se to opravdu jmenuje tak, jak vám říkali a proč v tom sakra plave slepičí pařát.

No u těhle kluků se neptám, jestli v nich plave pařát, ale na jméno se ptám pořád, dokud si ho nezapamatuju, v hlavě jim sice můžu říkat upír, ursus a „ten, který na mě snad nezavolá zbytek gangu, když dostane za pět“. Ale to je jen blbej humor. Zapamatovat si jejich jména je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat. A vyslovovat je správně. Krom toho tihle kluci, většinou z bývalého Tábora Míru (což je i hezké interní označení pro třídu, ne?), nereagují na klasické „Zmlkni, sedni si, sešit, jak se jmenuješ?“ nebo na „Hej! Ty! Jo! Ty! Tady není sakra bufet!“ a na podobné přezdívky, které učitelé ve své dobrosrdečnosti rozdávají. Protože sorryjako, ale nikdo nemá kapacitu na sto nových jmen ročně.

Takže jsou jména, která si snažím zapamatovat trochu víc přednostně, protože správně vyslovený jméno může být to jediný, co můžou mít tihle kluci tady u nás domácího. Nevím, proč jsou tady, jaký vítr je přivál a co jejich rodiče donutilo přijít sem, kde moc nemáme rádi ani souseda, páč má zelenější trávu. Někde to byla válka, někde válka osobní, někde to bylo slavné osvobození tanky, nebo jen chtěli studovat tady, protože jsme v něčem lepší. Nesoudím, nezkoumám a je mi to jedno v tom dobrém slova smyslu.

Ve škole mají mít všichni stejné dveře stejně otevřené a stejné šance. Jen někteří mají trochu větší šanci, že si Jičínský jejich jméno zapamatuje o trochu dříve. (Plus jména výtržníků, bordelářů, repetentů, notoričkých nechodičů, neustále svačících a těch s moc divnou úchylkou nebo těch co mají urgenci na mě neustále mluvit.)

Sdílejte…

Štítky