Úvod / Lifestyle / Dream job

Dream job

16. 7. 2018 Lifestyle
Dreamjob

V květnu 2013 jsem odešla z jednoho korporátu, že si pudu plnit sen, že budu dělat práci co mě baví, a to třeba i za menší penízek. No a tak jsem nastoupila do ještě většího korporátu, auditorská společnost, velká čtyřka, víme? Čau, jsem Deny a vůbec netušim, co dělám, ale mám za to fakt hodně peněz.

No a pak… pak jsem si tak, ve vaně napuštěný penězma, jela internety a vyskočil na mě inzerát. Dream job. Málo peněz, ale odvětví, co mě dycky táhlo, možnost tvořit, bejt kreativní a potkávat se s lidma, co mi sou blízký. Čau starej živote, výpověď ve zkušebce, ušetřenej penízek padnul na poslední drahou dovolenou a jedem bejt skromný, ale šťastný.

Říkali si, že nejsou firma, ale rodina. Práce to byla super, skoro každej tejden párty, kolem mě samý mladý, kreativní lidi. Ale rodina zřejmě znamená to, že nepotřebuješ peníze, protože máš je. Takže moje životní minimum, za který jsem byla ochotná pracovat a na kterym jsme se domluvili… tak to jsem nikdy neviděla. Takže to nebylo šťastná, ale skromná. Bylo to chudá a nasraná. A tak jsem se svýho dream jobu po 7 měsících vzdala a začlo mi peklo.

Neměla jsem našetřeno nic. NIC. Ale už jsem nikdy, NIKDY, nechtěla pracovat někde, kde je byrokratický peklo a ani někde, kde ti nedaj to, co slíbili a ješitně to schovávaj za kolektiv. No a tak jsem byla rok nezaměstnaná. Well… po brigádách. Úplně bez peněz, pod životním minimem. ROK! Co je zajímavý, že na víno se penízek vždycky našel, ale se zbytkem to bylo špatný. Platila jsem úvěr úvěrem a dost často jsem se doma sebelitovala. Což je samozřejmě to nejlepší, co člověk může udělat, aby vyřešil problém. Sedět sám doma ve středu dopoledne, pít víno a sebelitovat se, že s nim společnost vyjebala. A já v tom byla fakt dobrá.

Jediný, za co jsem na sebe pyšná za celý to dlouhý období je to, že jsem neustoupila ze svých požadavků na práci. Měla jsem perfektní praxi, takže pro mě nebylo těžký najít práci, ale já ty nabídky odmítala, protože jsem v nich neviděla štěstí. S brigádama to bylo horší. Na všechno jsem byla překvalifikovaná a báli se, že když mě vezmou, tak jim hned odejdu. A tak jsem ze sebe na pohovorech musela dělat míň než jsem, což ti taky s egem trošku zamává.

Vymyslela jsem si utopistickou pozici.

Nechci korporát, ale nechci rodinnou firmu. Chci bejt placená za výsledky, ne za to, že jsem. Chci růst. Chci podporu ve vzdělávání. Chci se zdokonalovat. Nechci prodávat. Chci, aby to mělo účel. Aby moje práce pomáhala. A trvalo mi to rok. Rok hledání, přes 40 pohovorů. Ale mám jí. Jsem v ní 3 roky. A nepochybuju o ní. Nepochybuju o tom, že jsem přesně tam, kam patřim. Mám cíle, mám odměny za to, co zvládnu navíc a ještě mám čas i chuť si dělat boční projekty. Mám všechno, co jsem kdy chtěla.

A myslim si, že ten rok na dnu společnosti byl jeden obří skvělej krok, kterej jsem udělala, abych mohla bejt na lepším místě. Myslim, že až příště budu mít cíl, tak velkej, jako byl tenhle, tak nebudu přemýšlet nad rizikama, ale začnu makat na tom, abych si to splnila. Protože, ty vole, když chceš, tak prostě deš. A já šla. A pudu zase. Di taky.

Sdílejte…

Štítky