Úvod / Ona / Dívat se do hlavně pistole

Dívat se do hlavně pistole

25. 11. 2018 Ona
Divat se...

Dívat se do hlavně pistole. Na území USA možná docela běžná věc. U nás v srdci Evropy zdaleka ne tolik. Alespoň kdykoliv o tom někomu vyprávím, okolí mi dává jasně najevo, že jde o dost netypický zážitek. O to víc potom, když zmíníte, že vám v ten moment bylo třináct. A že ten muž s pistolí na schodech před vchodovými dveřmi byl váš vlastní otec.

Je to už dávno. Člověk by řekl, že se to časem vytratí z paměti, ale já si dodnes pamatuju každý detail, jako by to nebyly roky, ale pouhé hodiny.

Je prvního máje. Venku je moc hezky. Máma a táta se líbají pod rozkvetlou třešní a já se těším na to, až pod ní jednou budu někoho líbat sama. A pak se to nějak celé pokazí. Táta si dá pár panáků slivovice se známým, co přijel na návštěvu, a jako vždycky, když se napije, si najde záminku, proč se hádat. Křičí na sebe a on pak sedne do auta. U sebe má pistoli. Prý jede zastřelit pana F, údajného milence mé matky.

Máma volá policii. Opilý řidič za volantem je nebezpečný pro všechny okolo. Pak si sedá do pracovny, telefonuje s naším dědou a maluje obraz krajinky s vodopádem. Já si obouvám falešné Conversky, za chvilku mi jede vlak. Mám se sejít s kamarádkou. A pak se rozrazí vchodové dveře a tam stojí on. Proti světlu je vidět jen velká černá silueta. V rukou má pistoli.

Jde dolů, směrem ke mně a nejspíš mě přes alkohol a vztek ani nevidí, místo toho vejde do máminy pracovny. Zavře za sebou dveře a ozve se křik. Křičí moje máma. Na pár vteřin stojím jako solný sloup, než se ve mě opět probudí smysly a pak se rozbíhám. Vylétnu ze dveří, pak ze schodů dolů, ven z branky a běžím a běžím. Usain Bolt je proti mně úplný hadr. Škoda, že mi to nikdo nestopnul.

Zastavím se až u kapličky na návsi. Dívám se kolem sebe a nikde nikdo není, takže tahám z kapsy telefon a vytáčím 158, telefonní číslo, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy v životě nepoužiji. Hlásím adresu a co se děje. Někdo přijede. Běžím dál, běžím až na nádraží. Vím, že nikam nemůžu odjet, ale nenapadá mě, kam jinam bych se mohla schovat.

Za chvilku zvoní telefon. Není to policie, ale děda, a já pláču a třesu se a líčím, co se stalo. Pochválí mě, že jsem byla pohotová a udělala všechno správně. Prý se mám vrátit domů, počkat na policii. S brekem se ploužím domů a zmocňuje se mě strach. Strach z toho, co tam najdu, až se vrátím.

Po silnici pod domem běhá muž v uniformě. Je to policista. Ptá se mě, jestli jsem je volala já. Popotahuju, kývu a ptám se, kde je máma. A pak jí vidím, vrhám se k ní, když vychází z branky, směje se a ukazuje mi do krve sedřený loket. Nechápu, jak se může smát. S policistou sepisujeme protokol a na cestičce pod domem, vedoucí k dětskému hřišti vychází další tři muži, dva policisté a jeden muž v poutech. Muž, jehož tvář jsem vídala od malička téměř každý den svého života. Chce mi něco říct a já se od něj odvracím, bořím tvář do mámina pasu. Nechci ho vidět, nechci ho poslouchat, už nikdy.

Divat se...

Uběhne rok a půl. Za ten se toho stane až příliš. Nespočet soudních řízení, tahanice o majetek, rozvod, řízení ohledně téhle eskapády, sezení u sociálních pracovnic, sezení u dětského psychiatra, krabičky antidepresiv. A pak se jednoho dne vracím z pobytu pro alergiky v Chorvatsku a na letišti se mě zmocňuje nezastavitelný záchvat pláče, protože po boku mé matky stojí muž.

Muž, kterého jsem neviděla rok a půl. Muž, který matce před mýma očima kdysi přerazil čelist, pak na ní vytáhl zbraň a v blízké budoucnosti jí zlomí ruku a já jí budu pomáhat s oblékáním a koupáním, protože to kvůli sádře nezvládne sama. Bude následovat další roční odloučení, během kterého se ve svých čtrnácti poprvé strašně opiju, protože mi začne docházet, jak moc sobecký ten člověk vlastně je a jak málo mu záleží na všech ostatních.

Budou následovat roky hádek a vzteku za všechno, čím naší rodině ublížil a ještě ublíží. Bude následovat zjištění, že tohle všechno byl spouštěč psychické poruchy mého mladšího bratra, která se plně projevila až s pubertou. Bude následovat uvědomění, že s námi pod jednou střechou žije člověk, který nemá ani ponětí, jak moc nám všem ublížil a zničil životy ještě dřív, než vlastně začaly.

Pořád slýchám řeči o tom, že rodiče máme ctít, ať jsou jací chtějí. Že tátu mám jenom jednoho. A víte co? Je to pěkná píčovina. Nezastírám, že spolu tak nějak vycházíme. Dokonce mým přičiněním. Přeci jen, kdo by se chtěl soustavně hádat se spolubydlícím a hrát si kdo ví kolik let na tichou domácnost?

Ale to, že jsem jako malá holka musela žít ve strachu, to že si pro sebe nakupoval krámy, zatímco naše máma neměla na jídlo, že není schopný postarat se o domácnost ani přesto, že je celé dny doma, zatímco já a máma sedíme v práci od nevidim do nevidim, a že kvůli jeho nezodpovědnosti nemůžu normálně studovat vysokou školu, protože na to nezbývají peníze, to už mi nikdy nikdo nevynahradí.

Dívat se do hlavně pistole. U nás v srdci Evropy docela atypický zážitek. Obzvlášť pak, když je vám třináct a taková událost odstartuje to, že jde celý váš život do kopru. A ještě dlouho půjde, protože boží mlýny sice možná melou, ale jsou to nejpomalejší mlýny na světě.

Sdílejte…

Štítky