Úvod / Lifestyle / Devadesátkový dítě vzpomíná

Devadesátkový dítě vzpomíná

28. 4. 2018 Lifestyle
Devadesatkovy dite

Všechno to začalo, když jsem si kupoval nové kalhoty ryze devadesátkového střihu – takové ty širší, kratší. Zkoušel jsem si je v kabince a v duchu mi dělalo radost, že se do nich vejdu a kolik lidí s konzervativním vkusem pohorší. A znáte takový ten pocit, kdy jeden detail, vůně nebo chuť nastartuje vybavovací hitparádu celé dekády?

Asi ano. Ty kalhoty, které jsem kdysi dávno nosil jako malý, jen tedy místo kožených conversek, které jsem chtěl už od filmu Já, robot, doplňovaly na nožkách boty prestige na suchý zip, páč jsem byl tak trochu levej na tkaničky.. jo ty kalhoty, tak ty mně vybavily celé devadesátky. Jsem totiž ono pověstné internetové 90’kid, co si pamatuje všechno, jak bylo víc sluníčko a v zimě víc sníh, jak Jarda Jágr dělal reklamu na žvejku, co nebyla moc dobrá, ale chtěli ji všichni. Coca Cola byla za odměnu, ne na kocovinu a nějak chutnala víc.

Pamatuju si i ledvinky, co se nosily v pase, a vím, že měly zůstat zapomenuty, pamatuju si kalhoty s lampasem (deja vu, ty vole, jsou tu zase, některé věci by se neměly vracet) a pamatuji si, že i jako malý pulec jsem považoval červený a fialový saka s vyhrnutýma rukávama za nevkus, pamatuju si všechno, přetáčení kazet tužkou, Škodu 120 na každém rohu, vznik vesmíru, konec dinosaurů, internet v roce 96, mladou Britney, Chinaski, když hráli dobrý rock, viděl jsem Jurský park a krtečka v pásmu pohádek v kině. Viděl jsem i zánik vesmíru za šest miliard let. Prostě jako správné dítě devadesátek jsem viděl naprosto všechno a všechno si pamatuju.

DEvadesatkovy dite

Krom toho si pamatuju na pár věcí, který mi od té doby nějak nejdou moc z hlavy. Pro nepozorného čtenáře, nejde mi to z hlavy od té doby, co jsem si koupil ty kalhoty.

Že si pamatuju obě babičky a jednoho dědu, že máma měla míň vrásek a táta mluvil trochu víc. Že jsem neměl dvě práce, který by mě držely nad vodou, nad vodou mě drželi rodiče a občas plavčík Petr v kurzu plavání za základce. Že jsem víc četl, především Adriana Molea (10 x a zde vidím počátek své mírné obsese ze změn v osobních návycích), že jsem nepil, což ovšem opět nedělám. A že jsem neměl mobil.

A k tomu se chci vrátit, aspoň o víkendech. O víkendech budu zase 90′ kid v kratších kalhotách. Vykašlu se na všechny socnety, budu brát jen hovory, když někdo bude něco potřebovat, kromě práce, tam mě prostě potřebovat nebudou. Nebudu koukat na maily a brát si domů počítač, když pojedu za rodiči. Budu víc číst a chodit ven a míň zevlovat u strojů. Jen ten walkman si pořizovat nebudu a nechám si Spotify a místo uřvaných kossek zůstanu u marshallu. Je to možná divný rozhodnutí a sociologové by mi řekli, že typicky milleinální, nebo typické pro generaci X? Y? Co já vím. Kašlu na to. Každopádně, zkusím být jako já v 90′ – víc teď, víc offline, víc inlife, víc v knížkách a celkem i víc spokojenej.

Sdílejte…

Štítky