Úvod / Ona / Deset let v Bidetu

Deset let v Bidetu

7. 5. 2018 Ona
silena matka

Jejich revírem je kancelář.
Jejich tempo je..ehm..do 30 dnů.
Jejich protivníci jsou..všichni „tam venku“, žadatelé a vyděrači.
Á píchačky!

Na úřadech dělám dohromady přes 10 let.
Je teda fakt, že jsem si do toho střihla tříletou mateřskou a myslím si, že to je taková ideální pauza. Protože když už jste ve fázi, kdy do práce postupně a systematicky taháte sirky, hořlaviny a azbestové rukavice, je pak celkem fajn zjistit, že existuje i větší blázinec, než je ten v práci. A vy se zas začnete těšit na návrat a drnčení telefonů.
Zvrhlý, ale funguje to.

Asi to bude znít trochu divně a možná je to nějak lékařsky definovaná a pojmenovaná duševní porucha, ale mě ta práce baví.

Nemyslete si, být úřednicí je totiž nesmírně nebezpečné povolání.
Doslova adrenalinová jízda.
Od osmi do čtyř.
Wow.
Ruce pořezané od papíru, oči vystřelené prasklou gumičkou, malíčky přibouchnuté do razítek, jazyky spálené od kafe, sanice vyhozené zíváním a dokonce infarkty, když se na chodbách šušká, že „dneska už budou konečně gastráče“.

Někdo by řekl nuda, rutina.
Pche!
Já kupříkladu dopředu nikdy nevím, který kus jaké potraviny na mě z obálky vypadne.
Zapotím se, když jsou dva listy sešité osmkrát, nebo dokonce jeden list jednou.
Jeden.
Jednou.
Chápeš.
Aby se nám třeba nerozutekl.

Všichni taky dobře víme, jak podle všeobecných představ a zkušeností vypadá taková ta typická úřednice.
Žhnoucí oči, knírek a hlas příjemný asi jako skřípání nehtů o tabuli, v poledne, první středu v měsíci. Pouští hrůzu a takových, jako jste vy, sežrala k svačině už deset. Na sucho.

Netvrdím, že jsem už pár takových nepotkala. Kolem jejich kanceláří se chodí po špičkách, papíry se jim podstrkují pode dveřmi a když je nedejbože potřeba jejich razítko, tahají se sirky, obětují prvorození a sepisují se poslední vůle.

Ráda bych ale při této příležitosti řekla, že všechny nejsme takové.

Nejsme nemilosrdné, zahořklé, mstivé a nepřející bestie.
(..ale knírky máme všechny, to zas jo. A která tvrdí, že ne, ta si s ním teď nad nějakým formulářem kroutí jako Hercule Poirot. Anebo jako…no to je fuk…)

Máme tu třeba kategorii Růženek – to jsou ty, co se ráno píchnou o náplň do sešívačky a usnou na dlouhých 8 pracovních hodin.

Jsou tu i Ajťáci-telepati. Těm nahlásíte závadu a oni ji řeší přes dvě patra pouze silou mysli. Moc jim to, pravda, zatím nejde, ale cvik dělá mistra, takže ještě pár měsíců počkám…

Pak jsou taky mezi námi Predátoři. Teda ne že by se nějak rvali o práci a žrali služebně mladší a slabší kolegy. Spíš jsou tak nějak jako neviditelní, no.

No a pak tu jsou třeba Gorily v mlze – kolegyně, co chodí kouřit zásadně ve skupinkách, Dinosauři, kteří mají v šuplíku schované hliněné tabulky a diskety, anebo Babicové, co vaří z vody a když nemají dovolenou, daj si tam aspoň pochůzku.

Takže, abych to už konečně zkrátila…nebojte se!
Jsme, bohužel či bohudík, lidi jako vy.
A pokud budete potřebovat něco vyřídit, přijďte klidně k nám.

Ne že bychom to zvládli líp než jiní, ale pro všechny případy tu máme k dispozici bidet a defibrilátor. 

Sdílejte…

Štítky