Úvod / Sport / Když nemůžeš, dej si koláč

Když nemůžeš, dej si koláč

22. 3. 2018 Sport
dej si kolac

„Máš zapnutýho Janka?“
„Jo, jasně.“
„A kam běžíš?“
„Nevím, někam nahoru a pak dolů a pak nahoru asi po modrý.“
„Ty nevíš?!“
„Mám zapnutýho Janka, bude mě navigovat a za dvě hodiny jsem zpátky. No a když ne, tak jsem potkala přátelskýho psa, nebo míň přátelskýho divočáka, hehe.“

Aby bylo jasno, „Janek“ znamená navigaci od Map, kterou namluvil Janek Rubeš. A protože mám naprosto úžasnej orientační smysl, chlapec vyžaduje, abych ho měla puštěnýho, kdykoliv jdu běhat po Brdech. Podle mě je to sice zbytečný, protože já nemůžu za to, že když běžím, tak se přede mnou ty cesty nějak mění a já nakonec doběhnu úplně někam jinam, než jsem vlastně chtěla a taky nemůžu za to, že se ty turistický značky mění z modré na zelenou úplně nějak samy, fakt.

Navíc, já se umím ztratit i s tím Jankem. Sice ne tak moc, protože mi obvykle po chvíli řekne, že to mám otočit a běžet jinam, ale po pár kilometrech už člověk prostě občas neví, jak moc doleva je myšleno to jeho doleva a jestli by vlastně nebylo lepší běžet spíš doprava a ta cesta rovně vypadá taky moc dobře.

Nikdy mě moc nebavilo běhat po rovinkách, je v tom málo podnětů pro mozek a po pěti minutách se začínám příšerně nudit, takže Brdy jsou naprosto ideální. Výběhy jsou hodně náročný, o les se často nikdo moc nestará, tak to máte i s překážkami, ale když už se nějak doplazíte nahoru, obvykle se před vámi otevře úžasný výhled do údolí, na Berounku, protilehlé kopce Českého Krasu a nějakou dobu můžete za odměnu běžet po hřebeni.

Zuzana Vrrr Dej si kolac

I díky té náročnosti jsem se tu odnaučila měřit svoje výkony na čas a má běžecká statistika teď obvykle zní: „Dva stafordi, tři ohaři, pět německých ovčáků, jeden jorkšír, jeden jack russel, jeden australák, jeden retrívr, tři směsky, dva jezevčíci a jedna border kolie, co se mnou běžela asi 500 metrů!“ Místo kilometrů počítám psy a místo času naháním místa, kde by se dala postavit lavička. Místo vlastních limitů zkoumám další kopce. Jsem alergická na hesla typu „Když nemůžeš, tak přidej!“ Vždyť to nedává vůbec žádnej smysl. Pokud teda zrovna netrénujete na olympiádu a to vy netrénujete (Honza Povýšil teď nečte). Když nemůžu, tak prostě zpomalím. Když nemůžu, tak chvíli jdu. Když nemůžu, tak přestanu jíst to maso a dám si koláč.

A tak zapínám Janka a jdu lovit další výhledy, překonávat rekordy v počtu podrbaných psů za uchem na jeden kilometr, přidávat svoje stopy vedle těch srnčích a ztrácet se na křižovatkách turistických značek.  Mám dvě hodiny, než mi vykyne těsto na koláč.

Sdílejte…

Štítky