Úvod / Ona / Jak jsem si začala dávat pozor na hubu

Jak jsem si začala dávat pozor na hubu

21. 2. 2018 Ona
Silena matka

Děti na můj vkus až moc dlouho nechápou ironii, sarkasmus a vůbec všechno berou až moc doslova. Je tedy víc než potřeba si od určité chvíle dávat pozor na to, co za moudra ze sebe vypustíte.

Ne nadarmo se totiž říká, že dítě je jako houba. Malý a smrdí.

„Až přijdeme do čekárny, nezapomeň říct pěkně nahlas Dobrý den, ano?“, šeptám mu, zatímco se tvářím, že mu jen upravuju šálu… Takže jak jinak – rozrazil dveře, sundal čepici a do toho hrobového ticha zařval: „Pěkně nahlas dobý dén!“
(Naštěstí jsou rodiče soudržná skupina, která se navzájem podporuje a není škodolibá, takže za topení a pod barevné lavičky popadalo jen 9 z 10 smějících se bestií. Ta desátá telefonovala.)

„Zlato, vem si trenýrky, oblíkej se a jdeme, už je moc hodin!“
Ano, až příliš pozdě jsem zjistila, že do školky vyrazil kníže Ignor navostro a s trenkama v ruce.

„Ne ne, s plnou pusou se nemluví, vzpomínáš?“
Poslušně si vyrval z krku už skoro natrávenou křupku a plácnul mi ji do vlasů, aby mohl prohlásit zcela zásadní „Abdě b-gá“.

Samostatnou kategorií jsou sprostá slovíčka. Snad každému rodiči občas v hračkárně či supermarketu ujede nějaké to „nas*at“.

No a pak jsme tu my, kteří si, v rámci zachování duševního zdraví, děláme z huby kanál poměrně často. Paradoxně jsme na tom trochu líp, protože dítěti to pak nepřijde jako něco nenormálního, naopak je to pro ně až skoro nuda a nemají potřebu slovíčka používat jako něco zakázaného.

Akorát je pak lehce znepokojivé, když vám při ranním rychlooblékání uletí „Ku*va, proč je to zase naruby?!“ a dítě s výrazem slunící se surikaty vztyčí ukazováček a šeptne „Ty, ty! Nauby se neříká!“

Jednou jsme taky jeli ve vlaku. Přistoupil chlapeček a půl cesty se snažil rozjet s mládětem hlubokomyslnou konverzaci, nicméně ten ho hrdinně ignoroval. Když jsme se po asi 40 minutách blížili k cíli, chlapec si znuděně pohazoval s jablkem a v tom přišla synova chvíle. Zhluboka se nadechl a do ticha zahřměl: „Spadne ti to a budeš mít po pdeli!“

Ovšem vrcholem žebříčku blbosti je říkat dítěti věty jako:

„Proboha, podívej se na ty boty! Vždyť jsi celej od bahna! To se v tom už můžeš rovnou vyválet!“

„Jasně, to mám úplně nejradši, když ti upadne přesnídávka a ty to roztaháš bačkorama po celým bytě!“

„Mě vomejou, miláčku, mohl bys být třeba ještě trochu pomalejší?“

„Dokud tu misku nesníš celou, žádná čokoláda!“

Chtěli jste poslušné dítě?
Chtěli!
Tak trpte.

Má rada na závěr tedy zní – neříkejte dítěti nic, čeho byste mohli později litovat, nebo to museli uklízet, ošetřovat a následně vysvětlovat sociální pracovnici.

…a alkohol vám určitě radit nemusím…

Sdílejte…

Štítky