Úvod / On / Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně?

Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně?

9. 3. 2018 On
co ruzi zvou

Nemám rád svatby. Vlastně celá instituce manželství mi v dnešní době přijde velmi zastaralá. Někteří lidé mají tu drzost svatbu absolvovat vícekrát za život a před oltářem opakovat stále to samé. Proto ji vnímám jako přežitek.

Bohužel celé generace dívek jsou vychovávány k tomu, že jedním z životních úspěchů je dostat někoho do chomoutu. Já osobně, kdybych byl žena, nikdy bych nedovolil změnit si příjmení, na které jsem celý život zvyklý. Proto jsem byl velmi šťastný, že se mi podařilo mou partnerku přesvědčit k tomu, že mě do svatby netlačila. Argumentoval jsem jí, že si velice vážím toho, že se do našeho společného domova vrací ze svobodné vůle. Upozorňoval jsem, že nás víc než prsten na ruce svazuje společná hypotéka a prožité zážitky. Jako třeba to, že jsem jí držel vlasy, když zvracela do záchodu.

Jednoho dne však přišla chvíle, kdy mě okolnosti začaly válcovat brutálním způsobem. Narození syna. Tím, že přišel na svět o měsíc a půl dříve a my nestihli vyřešit potřebné formality, dostal příjmení po matce. Ano, samozřejmě jsem zvažoval, že cestou do porodnice udělám ještě rychlou zastávku na matrice, kde si nechám potvrdit otcovství, ale má partnerka se jako na potvoru rozhodla rodit mimo úřední hodiny. V neděli ve čtyři ráno.

Byl jsem samozřejmě odhodlán tuto nesrovnalost co nejdříve napravit. Doktoři mají ale prostě taková svá nepochopitelná pravidla a nechtěli mi dovolit ani na hodinu odvést matku s čerstvě narozeným dítětem na úřad. Musel jsem tedy každý den koukat na svého syna ležícího v inkubátoru, který má na stehnu a všech štítkách cizí příjmení. Proto jsem na návštěvy do porodnice nosil trošku technického benzínu a vždy ho z něj smyl. Druhý den to ale na něj zase někdo napsal znovu. Obávám se, že mě touto hanbou sestry trestaly jako muže, který si neumí vzít svou ženu za manželku.

co ruzi zvou

Když se mi po 11 dnech strávených v porodnici podařilo dostat celou rodinu na matriku, hodila přede mě úřednice papír, kde byly popsány povinnosti související s otcovstvím. „To radši ani nečtěte, ať vás to neděsí,“ zažertovala. Měla pravdu. Vyděsilo mě to. Na chvilku jsem si říkal, že to možná nemusím s těma formalitama tak přehánět. Kluk, když mě bude mít rád, tak mě bude považovat za otce i s jiným jménem. Nakonec jsem však podepsal. Dávat číst tento dokument mužům před každým pohlavním stykem, klesne porodnost asi o 80 procent.

Synovi se po týdnu doma vrátila novorozenecká žloutenka a byli jsme nuceni ho odvézt zpět do porodnice. Tady nastal největší kámen úrazu. Když se tam narodil např. jako Novák, nemůžou ho přijmout zpět jako Procházku, protože pojišťovna by to nemocnici neproplatila. Novorozenec má sice nárok na následnou péči v porodnici do tří měsíců věku, ale pouze ten, kterého tam vytvořili. Upozorňoval jsem, že ten človíček nešťastná je stále stejná osoba, což dokazuje jeho rodné číslo, ale to nikoho nezajímalo. Nakonec navrhli, že ho přijmou zpět opět jako Nováka a budou dělat, že se nikdy nepřejmenoval. Zdraví mého syna je na prvním místě a tak mi nezbylo nic jiného, než s tímto podvodem souhlasit. Protože jsem chtěl, aby věděl, že jeho otec neskloní tak lehce hlavu před systémem, oslovoval jsem ho tajně na pokoji tak, jak se už doopravdy jmenoval. Z jeho pohledu byla patrná radost, že jsem se nevzdal. Ten pohled používal vždy, když se na mě hrdě díval a pak taky, když se pokadil.

Kéž by tohle byla jediná negativní zkušenost. Matka s odlišným příjmením je denně vystavována nátlaku společnosti. Pediatrička, které má partnerka pravidelně volá, jí bez okolku nakázala, aby se představovala příjmením syna, že díky tomu, že se každý jmenuje jinak, v tom pak má akorát nepořádek a vlastně neví, s kým mluví.

Když jsme objednávali naší první společnou dovolenou a cestovní kancelář nám zaslala smlouvu, kde v hlavičce byla jedna osoba s odlišným příjmením, působilo to, jako kdybychom si s sebou vezli služebnou, která nás tam bude obskakovat. Což ve své podstatě je i pravda, ale rozhodně to není cizí člověk a máme ji oba rádi.

Po všech těchto událostech, jsem začal zjišťovat, že nakonec to manželství možná smysl má. Proto bych na vás chtěl apelovat. Berme si své parterky a dělejme z nich své manželky. Já to letos napravím. A kdo ví, třeba budeme v té statisticky úspěšnější polovině, která spolu i vydrží.

Sdílejte…

Štítky