Úvod / Sport / Chodím

Chodím

9. 11. 2018 Sport
Chodim

Odmalička chodím. Jako skoro všichni. Pomalu, rychle, přískokem, plouživě a když to zrovna přeženu s tekutým šarmem, tak šejdrem, ale i to je chůze.

A taky běhám. To není tak dlouho, protože na kavárenského povaleče se to moc nesluší. Ale jednou jsem to zkusila a dostavila se flow“. Stav, který se těžko popisuje někomu, kdo ho nezažil. Je to taková chvíle, kdy neexistuje minulost, ani budoucnost, ale jen přítomnost. Každej krok zvlášť, hlava je prázdná a zároveň v maximální koncentraci. Ježiš, to zní ale strašně ezo! No, co už. Obvykle se toho dosahuje meditací, což mi prostě nikdy nešlo, ale v běhání to byla jeho nejpřirozenější součást. A hrozně obdivuju lidi, co tohle nezažívají a stejně běhají, já bych se na to bez takových pocitů vy… vypila bych prostě radši láhev vína.

Běhala jsem pomaličku a nic moc kolem neřešila, ale pak mě napadlo, že když mě to tak baví, mohla bych se tomu věnovat víc a zaběhnout si nějakej terénní půlmaraton a aspoň krátkou trasu (33 km) na Trailmaniacs na Slapech. V roce 2018.

No, je listopad roku 2018 a protože jste ode mě na sociálních sítích neviděli žádnej srdceryvnej příběh o tom, jak kavárenská povalečka zdolala kopce za pomoci vůle a litrů espresso tonicu a je z toho strašně dojatá, má z toho 20 fotek na Instagramu, tweet o každým tréninku a video ze závodu, asi vám došlo, že to úplně nevyšlo.

Já fakt trénovala. A hodně. A pořád to byla flow a radost. Akorát pak trochu začaly bolet klouby. Teda… ony bolely, když jsem neběhala. Tak jsem běhala víc, to je logický! Po třech měsících jsem se konečně dostala k ortopedovi. Den předtím jsem si dala 15 km výklus a ještě, že jsem to udělala! Byl to totiž můj poslední běh.

Ortoped nad rentgenem lomil rukama a nařídil klidový režim. A všemožný procedury, který vůbec nepomáhaly. Já byla naštvaná, že nemůžu nic. Nelepšilo se to. Spíš naopak, už byl problém i vyjít schody, ortopedi si už moc nevěděli rady a padlo podezření na rakovinu uzlin. Velký špatný. Ty dny před vyšetřením byly hodně, hodně dlouhý. Ale tyjo, žádná rakovina! To byla taková úleva, že mi vůbec nebylo trapný dát si v devět ráno panáka a dva větrníky.

Navíc mě vyšetřovala doktorka, co mě nasměrovala na léčbu, která konečně alespoň maličko pomohla. A úplně nejdůležitější bylo, že jsem se dostala k Šárce, mojí současný fyzioterapeutce. Ta rázně ukončila můj klidovej režim s tím, že budu cvičit dvakrát denně. A k ní jednou týdně na rehabilitaci.

Ze začátku to hodně bolelo. Její uvolňování, i to cvičení. Jenže po dvou měsících mi bylo líp. O hodně líp. Já bych tu holku pozlatila. Sice jí občas nadávám a řvu jak na lesy, když mě rozhýbává a koulím očima, když mi přidává nový cviky, ale jsem jí neskutečně vděčná. Dávám tomu dvakrát denně 20 až 30 minut, do toho normální cvičení, rehabilitace, sauna. Jo, zabere to hodně času. Počítala jsem, že 10 až 14 hodin týdně. Ale taky jsem už zjistila, že vzhledem k degenerativní povaze toho zmetka v kloubech stačí tenhle režim na pár dní vynechat a mám zase problém vyjít schody, tak už radši neexperimentuju. Dělám všechno, co mi Šárka řekne a snažím se jí u toho moc nenadávat, neřvat a nekoulet očima. Díky flow a tomu všemu znám odpověď na to, proč tu jsem. Proč jsme tu a jaký to má smysl. Jsem tak osvícená! Ta odpověď zní: Koho to zajímá?! Seš tu, tak  buď.

A ještě něco. Už zase běhám. Občas. Hrozně malinko a hrozně pomalu. A… je to nádherný. Já jsem tak šíleně vděčná za každej krok s letovou fází, že se u toho občas směju jako magor a občas brečím radostí. Příšerně ezo. Nevím, jak na tom budu za pět, deset let a ani na to nemyslím.

Spíš se občas neudržím a rozběhnu se dál a rychleji, než bych měla. Neexistuje minulost, ani budoucnost. Jen přítomnost, ve který ještě můžu udělat krok.

Sdílejte…

Štítky